Zamrazilo mě

Jako mladí kluci jsme s partou kamarádů jezdili velmi rádi do skalnatého kraje nedaleko Prahy – do kraje plného roklí, podzemních štol i malých jeskyní. Jedna z pověstí, která tato místa opřádala, říkala, že kdysi dávno, když zde ještě byly v provozu veliké kamenolomy, zde zahynulo několik dělníků při přírodní katastrofě končící závalem některých štol. Jeden dělník se přesto dostal ze zasypané chodby otvorem, kterým by sotva prolezlo malé dítě.
Rádi jsme si o této pověsti povídali u večerních táboráků a samozřejmě rozebírali, zda to či ono by se takto mohlo skutečně stát. To, že by dospělý člověk mohl prolézt otvorem velkým sotva pro dítě, jsme pochopitelně považovali za vypravěčsky účelové tvrzení. Po mnoha letech i různých pootočeních osudovým kolem, když jsme zůstali s dcerkou, tehdy devítiletou, sami, jsem jí na její vyptávání o našich kamarádských výpravách vyprávěl.

Moc se chtěla do těchto míst podívat. Slíbil jsem jí to a stalo se. Byli jsme se podívat i v jedné podzemní chodbě. Při cestě touto chodbou zpět jsme se potkali s jedním trampem, který nám řekl, že kousek od vstupu, kterým jsme sem my i on vešli, je ještě jeden východ, ovšem mnohem menší. Oba, dcera ze zvědavosti, já snad z jakési nostalgicky vzpomínkové vášně, jsme zatoužili se k tomuto východu podívat. Byl opravdu malý, přesto jsme jím prolezli ven, ovšem jak! Já jsem prolezl první jen taktak po břiše a dcera sice lépe, i když také s obtížemi. Když jsem jí pomáhal ven, uvědomil jsem si, že jsem vlastně prolezl otvorem, kterým i ona jako malé dítě jen sotva prolézá. V té chvíli, nepřeháním, mě doslova zamrazilo v zádech.

Dávná vzpomínka na známou pověst mi probleskla hlavou. Bylo velmi zvláštní a mrazivě vzrušující po tolika letech poznat, že tvrzení, které jsme jako kluci považovali jen za schválně napínavě vyřčené, nemuselo být vlastně vůbec přehnané.