Vyhýbka do pekla

Štolami v okolí Malé Ameriky se nesl smích a rozjařené výkřiky ze čtyř hrdel. Partička trempů tu dováděla v galeriové chodbě, plné pražců, kolejí a výhybek, ozářené slunečním svitem proudícím sem velkými skalními okny.“Paráda!”

“Fakt boží.”

“Páni, touhle výhybkou se dá přehazovat. Teď jsem prima vexlák.”

Přebíhali od otvoru k otvoru a pokaždé byl výhled na jezero dole, skály naproti i nebe nahoře jiný.

“Ale trvalo to, než jsme to tu našli.”

“Řekl bych, že to za krapet kufrování stálo.”

“No jo, ale když jsme se tak motali nahoře v lese, tak tady nemůžem zabloudit?”

“Žádný strachy, Kuličko, tady je jenom jedna chodba a všechny odbočky jsou slepý.”

“Jů, pánové, pojďte sem, něco jsem našel,” volal Slimák, který odběhl o kus dál do tmy.

“To je přece vozejček!” zaradoval se Indián. Když se jako první doškobrtal po pražcích k Slimákovi.

“Skvělý, to si zajezdíme,” zaradoval se Pedro a rozhlédl se po kolejích. Směrem od nich se rozbíhaly do tří párů, vedly rovnoběžně galerií a pak se zase spojily do jednoho.

“Vždyť je převrácený,” namítl Kulička.

Místo odpovědi se tři chlapci opřeli do vozíku a otočili ho na kola.

“Teď ještě na koleje a jedem,” zavelel Pedro.

“Neblbněte kluci, dyť spadnete do tý díry,” ukazoval Kulička na místo, kde dvoje koleje přerušovala hluboká obdélníková šachta.

“Přehodíme výhybky tak, aby jsme jezdili po tý koleji vpravo,” trochu podrážděně vysvětloval Indián. Věčné Kuličkovo sýčkování mu začínalo lézt na nervy.

Konečně stál huntík na kolejích a kluci do něj zlehka strčili. Rozjel se s temným duněním, které všechny na chvilku vyděsilo.

“To musel bejt pěknej rachot, když tudy jel celej vlak vozejků,” odplivl si Slimák.

První dvě výhybky byly tak zarezlé, že s nimi nešlo ani hnout. Naštěstí byly nastavené správným směrem. Protlačili vozík okolo šachty do osvětlené části chodby a už dunění ani nevnímali. Výhybka hned za šachtou byla zase zarezlá, tentokrát ale ukazovala přímo k díře. Měli co dělat, aby ji společnými silami přehodili. Poslední byla až daleko na druhém konci galerie a šla přehodit poměrně lehce.

“Tak a teď na ostro,” zvolal Pedro, když se zase ocitli ve tmě.

Indián se Slimákem si vlezli do vozíku a Pedro je začal roztlačovat. Za krátko musel běžet. Odrazil se a také nasedl. Vozík nadskakoval na kolejích a začal zpomalovat. Po pár metrech se zastavil a trempové na sebe zklamaně pohlédli. Dostali se sotva do poloviny galerie.

“Jsme moc lehký, musíme vozejk něčím zatížit,” navrhoval Pedro.

“Kuličko, pojď sem, potřebujem zátěž.” Kulička neměl na srandičky náladu. V hlavě se mu uhnízdila podivná předtucha. Nejraději by odtud co nejrychleji vypadl, ale copak se dá s klukama mluvit? Prohlásili by, že je strašpytel, a ať příště radši zůstane doma u maminky. Sedl si do jednoho z oken, zády se opřel o skálu a zadumaně pozoroval jezero dole.

Ostatní zatím dotlačili vozík zpět do chodby, kde v šeru ležela hromada betonových desek. Se zátěží letěl teď huntík po kolejích jako blesk. S hromovým rachotem se přehnal galerií a zastavil se až na druhém konci.

Ještě mnohokrát se svezli tam a zpátky. Slunce se už pomalu klonilo k západu.

“Tak pánové, naposledy a pak už musíme dál,” udýchaně ze sebe vypravil Pedro a setřel si pot z čela.

“Dáme pořádnej rozjezd,” navrhl Slimák a společně pak dotáhli vozík až tam, kde se chodba stáčela mírně doprava. Přihodili do něj ještě dva velké kameny, které tu našli. S roztlačením byl na řadě Slimák, jenž byl navzdory své přezdívce nejlepší běžec spolku. Vozík pomalu nabíral rychlost. Slimák běžel ze všech sil, ale nakonec ani on nestačil šílenému trysku. Z posledních sil se vymrštil do vozíku. Strop i stěny okolo ubíhaly dozadu a temné dunění plnilo chodbu.

V dálce před sebou spatřili podivnou postavu. Rychle se k ní blížili a najednou viděli, že je to muž v dlouhém plášti. S hrůzou si uvědomili, že přehazuje výhybku, tu poslední před šachtou. Muž musel mít obrovskou sílu, protože zarezlou pákou pohnul bez nejmenší námahy. Na okamžik zírali do rozšklebené ďábelské tváře a pak si vozík zatancoval na výhybce a nezadržitelně se řítil po prostřední koleji šílenou rychlostí k šachtě.

“Nééé!” Trojhlasný výkřik děsu naplnil prostor a smísil se s kovovým třeskem, když vozík prorazil zábradlí okolo šachty a zřítil se i s trojicí trempů dolů.

Utichla ozvěna výkřiku i rachotu padajícího vozíku, ale Kulička stále viděl Indiánovy dlouhé vlající vlasy, Pedrovy oči rozšířené hrůzou i Slimákovy ruce křečovitě svírající okraj huntíku. A viděl taky muže v dlouhém plášti jak mizí stejně nenápadně jako se objevil…

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.