Štola, která měla ráda ticho

Zdálo se, že ticho a tma tu vládnou už celé věky. A přitom tahle štola pamatovala sotva šedesát let. Ale dávno pryč už byla doba těžby. Neozýval se tu rachot vozíků, houkání sirén ani hřmot pneumatických kladiv.
Nehybná klenba zapomněla na rány odstřelů. Hlasy lidí umlkly a s nimi odešlo i světlo. Ještě nějaký čas zaznívaly z dáli ozvěny lidské práce, až zmizely docela. Štola zůstala sama. Ale nebylo jí souzeno dožít se v klidu svého zániku.
Po mnoha letech skončila vláda ticha. Znovu zazněly lidské hlasy, znovu zaduněly údery kroků. I všudypřítomná tma musela ustoupit. Zprvu jen matnému svitu pochodní, chvějivým plamínkům svíček, nažloutlým světlům baterek. A později jasné záři reflektorů i oslnivým zábleskům elektronických blesků. Do toho zněl rachot kamení, hvízdání, třískání do kolejnic, někdy i řev opilých hlasů a smích.

Ale štola už byla stará. Zdánlivě mohutná klenba jen stěží držela váhu horniny. Ve stropě se začaly objevovat praskliny. Prohnilá výztuž už nechtěla unést ani sama sebe. Až nastal poslední den. Jemné otřesy, které způsobila ozvěna osamělých kroků, rozechvěly skalní strop. Praskliny se začaly zvětšovat. Zvuk kroků sílil, pravidelné údery bot rozechvívaly štolu víc a víc. Tu a tam odpadlo ze stropu několik kamínků. A kroky už byly tu.

První nevydržela stará výdřeva. Pomalým, téměř neznatelným pohybem se trámy prohnuly. V následujícím okamžiku praskly a sesuly se k zemi. Hromové zadunění zahřmělo štolou a tisícitunová masa stropu se zhroutila. Obrovské balvany zavalily chodbu. Táhlé dunění zaniklo v dáli. Nastalo ticho.

Ale tma ještě nebyla. Baterka člověka za závalem svítila dál. Štola trpělivě čekala na tmu. Věděla, že se dočká. Co je pár hodin proti věčnosti…