Stín nad Amerikou

Motor malého letadla jednotvárně hučel. Nebe bylo modré a bez mráčku. Pilot se sluchátky na uších se spokojeně usmíval. Hluboko pod letadlem ubíhala klikatá stuha Berounky. Nad Zadní Třebání nabral pilot výšku a před nosem letadla se objevily střechy Karlštejna. Pilot ho viděl už mnohokrát, ale zvláštní krása sluncem zalitého hradu ho znovu uchvátila.Mírně ubral plyn a začal okolo hradu kroužit. Náhle padl jeho pohled na palivoměr. Ručička se chvěla těsně před červeným polem u nuly. Ještě jednou se podíval na hrad a rozmrzele srovnal stroj do přímého letu na sever. K bubovickému letišti zbývalo ještě pár kilometrů.

Ve smaragdové zeleni lesů zářily pod letounem bílé skály hlubokých lomů. Přesto se pilot nemohl zbavit divného pocitu. Slunce pálilo, ale nad Amerikou jako by ležel stín. Nikde nezahlédl ani človíčka. Poslední dobou se povídaly podivné věci. Na Ameriku nechtěl nikdo jezdit. Mnoho záhad a tragédií se tu už odehrálo.

Lomy pomalu mizely ze zorného pole a vpředu se objevila přistávací dráha. Když pilot vystupoval z letadla, divný pocit zmizel a po nějakém stínu nebylo ani památky.

Lomy nebyly tak liduprázdné, jak se pilotovi zdálo. Pořád se ještě našli takoví, kteří si z Hagena, jak se tajemnému přízraku říkalo, nic nedělali, i takoví, kteří měli sice jisté obavy, ale byli přesvědčeni, že právě jim se nic nestane. Toho dne se jich tu sešlo dost.

Tři trempové prokopávali zával ve štole na Sovím ráji, další právě zvyšovali kamennou zídku v Pustém lomu a jiní, kteří tu byli poprvé, prolézali štoly v okolí Malé Ameriky. Ze stometrové skalní stěny na Mexiku se po lanech spouštěli dva jeskyňáři se znakem přeškrtnutého S na rukávech a ani nevěděli o dalších třech z CMA, kteří mapovali štoly nedaleko odtud, na Velké Americe.

A pak tu byl ještě někdo, ale ten tu byl vlastně doma. Vyhříval se na sluníčku na dně malého lomu, kam nikdo nikdy nechodil. Zamračeně si prohlížel své špinavé a okousané nehty a znechuceně upíjel z láhve rumu. Doba se změnila; nikdo se nechce nechat okrást jen tak. Pomalu není co žrát a ještě ke všemu se tu začínaj roztahovat ti všiví jeskyňáři. Lezou do všech děr a ke všemu se začínaj spouštět i do nepřístupnejch štol. Takhle to nebude dlouho trvat a najdou i jeho chajdu. Ale ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl odtud odejít. Nevěděl, kam by šel. Neuměl už žít mezi lidmi.

Naposledy si loknul z flašky a odhodil ji daleko od sebe. Pak vstal, na rameno si hodil svůj oblíbený pytel a potácivým krokem zamířil k polozřícenému vchodu do štoly. Sotva nadechl do plic chladný vzduch podzemí, trochu pookřál. V duchu už viděl další láhev rumu, kterou měl schovanou ve staré bedně za postelí. Byla sice poslední, ale zato plná. Trochu zrychlil svůj typický krok: jednou rukou ohmatával strop a druhou skalní stěnu. Znal tu snad každý kámen, každý kus železa.

Štola se začala prudce svažovat dolů. Věděl, že nalevo jsou poházeny velké balvany, a proto přešel napravo, kde měla být štola čistá. Proto byl nesmírně překvapen, když v černočerné tmě o něco zakopl, ztratil rovnováhu a přepadl dopředu. Nedopadl však na zem, ale na nějakou dřevěnou závoru, která tu dříve nebyla. Ta pod jeho vahou povolila, takže se zřítil přímo po hlavě z prudkého svahu. Po několika kotrmelcích se o něco praštil do hlavy, uviděl prudký záblesk a ztratil vědomí.

Probudila ho příšerná zima. Podle všeho ležel v nějaké hluboké louži odporně studené vody. V úplné tmě mu chvilku trvalo, než si vzpomněl, kde je. Posadil se a hmatal okolo sebe. Voda byla všude. Zalovil v kapse a vyndal baterku. Bledý kruh světla ho na chvilku oslnil. Světlo klouzalo po skalních stěnách a odráželo se od vodní hladiny v mnoha paprscích. Seděl na začátku zatopené štoly, pod prudkým svahem, ze kterého se zřítil. Přemohl tupou bolest v hlavě a postavil se. Vzápětí s bolestným zaúpěním klesl zpět. V pravé noze to příšerně zabolelo. Posvítil si na ní a zbledl. Noha trčela dopředu, zkroucená v nepřirozeném úhlu. To je konec, uvědomil si. Se zlomenou nohou se tu nedá žít. Dovlekl se na zabahněný břeh. Byla mu zima a také noha bolela čím dál, tím víc. Měl jen jedinou šanci. Vylézt štolou ven, na Velkou Ameriku, tam se trochu usušit a zkusit s tou nohou něco udělat. Opatrně se vztyčil a zkusil udělat krok. Bolestí mu na čele vyskočil pot. Na zraněnou nohu se postavit nemohl. Naštěstí si všiml kusu rezavé kolejnice u stěny štoly. Jako berle byla dlouhá a těžká, ale lepší něco, nežli nic. Baterku si dal do zubů a svíraje berli oběma rukama, opatrně vykročil mlčící štolou.

Vody pomalu přibývalo. Před ním krásně čistá se v jeho stopách kalila zvířeným bahnem. Po dlouhé době doklopýtal na křižovatku a opřel se o stěnu, aby si odpočinul. Zima byla stále větší. Doleva vedla chodba na Velkou a doprava na Mexiko. Už chtěl vyrazit na další cestu, když se zleva ozvaly šplouchavé kroky a ozvěnou zkreslené hlasy několika lidí. Cesta na Velkou byla odříznuta.

Pevně sevřel kolejnici, věděl, že nemůže utéct. Hlasy se blížily. Už rozeznával obrysy postav s reflektory na přilbách, které se brodily štolou a svítily si na strop a stěny. Zase ti parchanti jeskyňáři! A dokonce si s sebou táhnou člun, co teď. Sakra!

Jeskyňáři se náhle zastavili a jeden z nich zmizel. A po chvíli další. Co to dělají? Aha! Lezou do malé jeskyňky ve stropě štoly. Tam se určitě na chvíli zdrží. To mu dávalo malou naději. Vyrazil směrem na Mexiko, jak jen mu to zlomená noha dovolovala. Pár metrů odtud je ve stropě krasový komín, který ústí do horního patra, nedaleko jeho chajdy. A v komíně by mělo viset staré lano. Ano! Je tady!

Zahodil kolejnici a uchopil lano oběma rukama. Začal se vytahovat vzhůru. Tu a tam si mohl pomoci i zdravou nohou. Komín byl zatraceně vysoký. Svaly se mu napínaly k prasknutí, ztuhlé prsty po laně prokluzovaly. Baterka spadla do vody a zhasla. Nevadí. Teď už ji nebude potřebovat. Byl nahoře! Svalil se na zem u ústí komína a prudce oddychoval. Před očima se mu míhaly barevné kruhy. Po chvíli zvedl hlavu. Musí jít dál, zima už byla nesnesitelná. Ale neměl už kolejnici a okolo nebylo nic, o co by se mohl opřít. Lezl tedy po rukou a zraněnou nohu táhl za sebou. Lomcovala s ním zimnice, v ústech měl sucho a víc než dřív měl chuť někoho zabít. Dovlekl se až do své štoly. Rozhrnul závěs z potrhané celty a namáhavě se vydrápal na lůžko. Chvějícími se prsty zapálil svíčku. Zašmátral rukou v bedně a vytáhl láhev rumu. Na jeden zátah vypil asi polovinu. Horečnatýma očima pohlédl na svíčku. Nemohl už dál. Noha pekelně bolela a byla mu strašná zima. K jídlu už taky nic nebylo. Pochopil, že odtud už nikdy nevyleze.

O několik metrů níž, v zatopené štole, právě jeskyňáři vylézali z jeskyňky. Měli toho dneska za sebou dost a rozhodli se vrátit zpátky na Velkou Ameriku. Netušili, že stáli jen pár kroků od tajemství Ameriky.

Poslední svíčka na stole pomalu dohořívala. Pozoroval ji vyděšenýma očima. Poprvé v životě dostal strach ze tmy. Pomyslel na Němce, kterého našel před mnoha lety v zavalené štole. Jak dlouho asi vydržel ve tmě, než si vpálil kulku do hlavy?

Dopil zbytek rumu a mrštil láhví o stěnu. Jako zhypnotizován zůstal civět na hromadu střepů. No ovšem! Prudce se obrátil a zalovil rukou za postelí. Tady je! Vytáhl na světlo cosi, zabalené do starého hadru a začal to horečně rozbalovat. Hadr dopadl na podlahu a na dlani se zlověstným kovovým svitem zaleskl ruční granát. Poslední granát Hanse Hagena. Plamínek svíčky pohasl, znovu se rozsvítil a pak zhasl navždy. Tma dopadla jako kladivo. Zavřel oči a z posledních sil trhl pojistkou.

Na Velké Americe se zachvěla země. Jeskyňáři se zastavili uprostřed kroku. Ze štoly vysoko nad jezerem k nim dolehlo táhlé dunění padajících skal.
„Zával?“
„Jo, ale pořádnej.“
„A nemohlo to tam někoho zasypat?“
„Určitě ne. Tam žádný člověk nebyl.“
V modravých lesích ohnivě žhnuly strmé skály hlubokých lomů. Krvavý západ slunce přecházel do fialového soumraku. Přicházela noc, aby se ujala své vlády. Po dlouhé době první, nerušená a klidná noc nad Amerikou.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..