Sovy věští smrt

Podvečerní šero houstlo na dně opuštěného lomu. Netopýři se vydali na své noční lety. Tu a tam zazněl do ticha výkřik sovy. Nad vysokou skalní stěnou se na pozadí hasnoucí oblohy rýsovaly siluety dvou postav. Zaharašilo několik padajících kamínků.
S prudkým zasvištěním se shora začal rozvinovat kotouč lana. Jeho letící smyčky srazily několik suchých větví ze stromů a dopadly na suťovisko pod skálou.
„Vypadá to, že je dole,“ ozval se tlumeným hlasem jeden z trempů.
„Fajn, tak já lezu,“ odpověděl druhý. Hodil si na záda usárnu a pověsil se na lano.
První si starostlivě prohlédl uvázání lana okolo stromu. Dračí smyčka však držela naprosto pevně. Pohlédl dolů. V nastávající tmě kamaráda skoro neviděl. Po chvíli napnutí lana povolilo.
„Jsem dole. Polez!“ ozvalo se slabě zdola.

S povzdechem vzal lano do ruky. Bude to vlastně poprvé, co někam takhle poleze. Zatím si to vyzkoušel akorát v tělocvičně. Ale tam bylo lano tlustší a mnohem kratší. Stálo to dost přemáhání, než se donutil přelézt okraj skály. S potěšením zkonstatoval, že sestup není tak těžký. Na stěně byla spousta drobných výstupků, na kterých nohy nacházely pohodlnou oporu. Jen jednou se lekl, to když se jeden výstupek odlomil a on zůstal viset na okamžik jen na rukou. Ale to už byl skoro na dně.

„No, to ti to trvalo,“ přivítal ho kamarád.
„Hlavně, že už jsme dole. Máš baterku?“
„Jasnačka, ale zatím ji vytahovat nebudu. Uděláme vatru a až potom se rozhlídnem okolo.“
Ideální místo na oheň našli ve vchodu staré štoly. Kotouče dýmu mizely v krasovém komíně ve stropě štoly. Komín vyúsťoval ve skalní stěně vysoko nad nimi. Plameny žlutě osvětlovaly nerovné stěny štoly. V mihotavém světle si trempové postavili kamenná sedátka a ohniště obložili kameny. Potom s uspokojením obhlédli své dílo.
„Tohle bude perfektní osada, Bimbo. Co říkáš?“
„To bude. Měli by jsme jí nějak pojmenovat.“
„Tady vedle je lom, kterýmu říkají Malý Příroďák, tak co kdyby jsme to tu nazvali Velký Příroďák?“
„To je dobrej název, ale není originální. Já bych radši něco se sovama. Neslyšels jak zvečera houkaly?“
„Slyšel, ale nějakej dobrej název se sovama?“
„A co třeba Soví ráj?“
„Soví ráj? To není špatný, Jessi! Tak teda Soví ráj!“
Lom proti svému názvu zjevně nic nenamítal. Větve stromů tiše šuměly a mezi nimi zářily hvězdy.
„Vyndej baterku Jessei,“ řekl Bimbo, „mrkneme se do štoly, neškodilo by najít nějakou vodu.“
Ale štola je zklamala. Po několika metrech byla definitivně ucpaná mokrým jílovým závalem.
„No, co se dá dělat,“ pokrčil ramena Jesse, „třeba se někdy prokopeme.“
Vrátili se zpátky k ohni a začali rozbalovat usárny. Náhlý rachot je vyrušil. Prudce zvedli hlavu. Přímo před vchodem do štoly se roztříštilo několik balvanů. Jesse se ustrašeně podíval na strop. Zatím vypadal pevně.
„Co to mohlo bejt?“ zeptal se Bimba.
„Nevím. Možná, že tím teplým kouřem to nahoře vysychá a padá.“
„Nějak se mi tu přestává líbit, nerad bych se po ránu vyhrabával.“
„Neboj, ta štola musí něco vydržet.“
„Jen aby.“

Okolo půlnoci, když oba spokojeně oddychovali, zabalení v celtách, a oheň pomalu dohasínal, ozval se znovu rachot kamení. Tentokrát z protějšího cípu lomu. Jesse doslova vylétl z celty.
„Slyšels to Bimbo? Balíme a pryč odsud!“
„Neblázni,“ vystrčil Bimbo hlavu z celty, „zatím se nic neděje.“
„Až se bude dít, tak bude pozdě. Já jdu odsud!“
„No dobrá,“ začal vstávat Bimbo, „ale rád bych věděl, kam půjdeme spát?“
„To je jedno, třeba na Pusťák.“

S narychlo smotanými usárnami došli pod stěnu s lanem. Jesse se na něj nedočkavě zavěsil. V tu chvíli lano povolilo. Jesse ztratil rovnováhu a posadil se tvrdě na zadek. Lano mu se zasvištěním spadlo na záda. Cesta nahoru byla odříznuta! Oba zdřevěněli překvapením. Ale nezbyl čas na přemýšlení. Znovu se sesula lavina kamení, tentokrát přímo na ně. Taktak stačili uskočit, Bimbovi jeden balvan málem rozdrtil rameno. Klopýtavě se vydali do běhu směrem ke štole. Okolo stále dopadaly kameny. Když se udýchaní skrčili pod portálem štoly, nastalo ticho.

„Sakra práce!“ vzrušeně oddychoval Jesse, „to přece nebyla náhoda. To lano se nemohlo rozvázat samo!“
Bimbo si držel naražené rameno a mlčel. U hromádky žhavých uhlíků strávili zbytek noci. Dřeva bylo venku dost, ale nikdo se neodvážil pro něj jít.

Obloha pomalu jasněla a les se začínal probouzet. Tu a tam začínali pípat ptáci a konečně se na vrcholcích skal objevily první paprsky slunce. Lom mlčel. Ani lístek se nepohnul. Jen hromady čerstvého kamení připomínaly noční drama.

Ještě dlouho trvalo, než se oba trempíci odvážili vylézt ze štoly. Vyšli do kruhu slunečního světla a opatrně se rozhlédli. Nikde se nic nehýbalo. Ani nahoře na okraji lomu nikdo nebyl. Bimbo se sehnul a z hromady kamení vyprostil konec lana. Bylo krásně přeříznuté.
„Ty jdi vlevo, já vpravo,“ přikázal Jessovi, „musíme najít nějakou cestu nahoru. Nerad bych tu přezimoval.“

Jesse začal obcházet dno lomu. Všude se tyčily strmé vápencové stěny. Jen jedno místo vypadalo nadějně, ale zase bylo hrozně rozpraskané. Obešel už asi polovinu lomu, když se srazil s Bimbem.
„Tak co, nic?“
„Nic,“ zavrtěl hlavou Bimbo, „lézt po těch skalách by byla sebevražda.“
Vrátili se k ohništi a bezmocně si sedli na kameny. Náhle dostal Jesse nápad.
„Co kdybysme vylezli komínem?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Bimbo zaklonil hlavu a podíval se do komína.
„To by šlo, ale já asi nevylezu. Zkus to ty. Kluci na Pusťáku mají určitě kus lana, tak mě potom vytáhnete.“

Jesse si přivalil velký kámen, stoupnul si na něj a namáhavě se vsoukal do komína. Rázem byl celý černý od sazí. Ruce a nohy mu hladkých stěnách klouzaly. Kroutil se jako píalka a postupně se dostával výš a výš. Za chvíli se nad ním rozsvětlilo. Blížil se k hornímu otvoru ve stěně lomu. Když na něj dosáhl, ulehčeně si vydechl. Mohl se tu dokonce na chvilku posadit. K vrcholu stěny chyběly sotva dva metry. Bimbo už stál venku a napjatě ho pozoroval. Jesse povylezl ještě kousek a zastavil se pod vrcholem. Tady bylo nejtěžší místo. Zachytil se rukama ostrého výčnělku a vyšvihl se vzhůru. Vtom mu výčnělek pod rukama povolil. Zděšeně se na něj díval, jak pomalu vylézá ze skály. Vymrštil ruku, aby se něčeho zachytil, ale ruka se sevřela na prázdno! Země se mu před očima roztančila šílenou rychlostí. Snad si ani nestačil uvědomit, že tohle je konec.
Zoufalý výkřik a tupý náraz se Bimbovi navždy vryly do paměti. Ještě než k Jessimu doběhl, věděl, že je mrtev. Zůstal sedět u jeho chladnoucího těla snad celou věčnost. Pak se rozhodl, musí nahoru. Buďto vyleze nebo zemře vedle něj. Posledním pohledem se rozloučil s kamarádem a zašel do štoly.

Naražené rameno pekelně bolelo, když se soukal do komína. Na kamenných stěnách byly ještě šmouhy od Jessiho prstů. Bimbo se doslova plížil komínem centimetr za centimetrem. Do očí mu padaly zbytky sazí a prach. Ruce měl rozedrané do krve od ostrých úlomků skal. Konečně jeho tvář ovanul čerstvý vzduch. Za chvíli už seděl na okraji komína. Hluboko pod ním se černala smutná hromádka. Odtrhl od ní pohled a zadíval se vzhůru. Ve skále zela čerstvá jizva po vytrženém kameni. Zhluboka se nadechl a začal lézt. Nebylo tu nic, čeho by se mohl zachytit. Rozhodl se pro tenký kořen, visící z úzké pukliny. Opatrně se na něj zavěsil. Posunul nohy trochu výš a už dosáhl na vrchol stěny. Ve chvíli, kdy se ho pevně zachytil, odlomil se mu pod nohama další kus skály. Zůstal viset za ruce těsně pod vrcholem. Divoce šmátral nohama a cítil, že už se dlouho neudrží. Krev se mu nahrnula do hlavy. Pak pravá noha našla spásný stup. Prudce se vymrštil a padl na zem na vrcholu. Ztěžka dýchal a ruce se mu chvěly. Otočil se na záda a zadíval se do nebe.

Vysoko nad korunami stromů pluly krásné barevné mraky. Jak rád by s nimi plul někam daleko, velmi velmi daleko, někam, kde by mohl zapomenout. Ale věděl, že se mu to nikdy nepodaří.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..