Příběh ze tmy štol

Ahoj všem trampům i dobrodruhům, já jsem Lucka. Vlastně ani ne žádná Lüc, nebo Luccy, jak by možná za jiného vývoje trampských událostí mohla znít moje přezdívka, ale prostě úplně běžná, obyčejná Lucka. To, o čem bych chtěla vyprávět, už však tak běžné a obyčejné určitě není. Kdybych teď sdělila rok svého narození, možná by si kdekdo mohl říct: „to přece není žádný letitý pamětník ani nijak zvlášť velmi ostřílený tramp poznamenaný již věkem a prožitkovým zubem času“. Já však věřím, že jednou jedinou větou dokážu vyvolat přesvědčení, že i mladší generace – tedy ne ženy již se sehnutými zády a muži o holích s plnovousy k hrudi – určitě mají o čem povídat, zažili – li něco aspoň trochu podobného jako já. Ta věta tedy zní: „I já byla na Americe – a zažila tam něco moc, moc divného a velmi zvláštního“.Z různých důvodů – mezi nimiž byl i pocit strachu, a to i po letech, jsem uložila v mysli tento zážitek kamsi hluboko za oponu a doufala jsem, že tam neoprášený zůstane navždy. Leč některé prožitky se odsunout prostě nedají, čas od času hrůzně vyplouvají do popředí vzpomínek, myšlení a úvah, ať s tím člověk dělá, co chce. Musím otevřeně přiznat, že i dnes bych mnohem raději toto povídání četla jako článek, než jej vyprávěla jako příběh prožitý na vlastní kůži.

Tak tedy: Mohl to být – odhadem – tak asi rok 88–89 dnes již minulého století. Byla jsem tehdy ještě mladičká, neznalá dívenka a členka jeskyňářského a speleologického oddílu. Jako jednu z mnoha různých aktivit jsme konali brigádu v podobě vysazování nových stromků v okolí lomů, o nichž jsem slyšela, že se jim říká Malá a Velká Amerika. Po skončení pracovního dne jsme byli přizváni jako účastnící schůze pracovníků CHKO, kde nám sdělili, že jsme odvedli dobrou práci a za odměnu za ni smíme uskutečnit návštěvu v místních známých štolách.

S kompletní výbavou jeskyňáře jsme se tedy vydali na vstup do podzemí. Bylo nás celkem šest – dva oddíloví vedoucí, jeden praktikant a my tři mladé slečny, pro které byl tento vstup do podzemí úplně prvním, který kdy zažilly.

Od srubu, který nesl název „Terénní zařízení SOP“, ve kterém jsme měli ubytovací základnu pro naši dvoudenní brigádu, jsme stoupali asi půl hodiny vzhůru do svahu směrem k lomu Malá Amerika a okolním roklím. Přišli jsme k místu, které na první pohled nebylo nijak zvláštní – normální terén se spoustou spadaného listí, a jediné, co rovnoměrný ráz narušovalo, byl ze země vyčnívající veliký kámen. Podivně veliký, ale určitě to nebyla skála, opravdu jen veliký kámen. Jinak nic na pohled neobvyklého. U kamene však začal náš hlavní vedoucí v jednom místě listí odhrabávat a po chvíli se pod odhrabaným listím objevila dřevěná mříž, jen taková obyčejná, vyrobená z obyčejných klacků. Tu vedoucí odstranil a přímo pod námi – v zemi, zel malý, temný otvor kamsi dolů, do tmy podzemí….

Nejdříve se do otvoru nasoukalo naše vedení, poté praktikant a nakonec my děvčata. Po tolika letech si dnes už nevybavuji, jestli s námi nahoře byl ještě někdo od ochranářů CHKO, kdo by za námi dřevěnou mříž položil zpět a otvor vstupu do podzemí zase zamaskoval, ale to není podstatné, protože jsme se zpět již touto cestou nevraceli.

Po sestupu dolů a následném rozsvícení lamp se před námi objevila dlouhá, rovná štola, ve které byla trocha vody a bahna. Vyrazili jsme tedy kupředu. Po chvíli chůze se před námi na zemi objevily staré, zrezivělé a zjevně léta již nepoužívané koleje. Pokračovali jsme po nich dál a za chvíli jsme došli k rozcestí. Je to dnes už hodně let, nevzpomínám si proto, kterým směrem jsme z něj uhnuli, každopádně jsme pokračovali štolou již bez kolejnic a došli k velkým zamřížovaným dveřím. Vedoucí vyndal klíče, odemkl a pokračovali jsme. Objevili jsme velké hnízdiště netopýrů Myotis myotis – tento název si dodnes pamatuji, protože jsem díky tomuto druhu netopýra měla jedničku z přírodopisu na vysvědčení.

Chvíli jsme se na tomto místě pozdrželi zapisováním poznámek, kreslením rozpětí křídel apod., a zase pokračovali dále v cestě štolou. Došli jsme opět k dalším uzavřeným dveřím, které vedoucí odemknul dalším klíčem. Po chvíli další cesty štolou jsme najednou viděli dovnitř prosvítat světlo a došli k oknu ve stěně. Při vyhlédnutí z něj jsme viděli krásnou, klidnou hladinu neuvěřitelně čisté vody, k níž od okna sestupovaly výstupky připomínající schody. Dolů jsme však nesestoupili a pokračovali štolou dále.

Zase jsme narazili na koleje, pamatuji si, že jsme po nich i při značně dostatečném světle hodně klopýtali. Doklopýtali jsme k místu, kde z poměrně široké chodby, kterou jsme přišli, odbočovala menší a užší chodba do strany. Vedoucí nám řekli, že tato štola se jmenuje Hagenova a že je v ní umístěna zavěšená kolejnice, která sloužila údery na ni k vyhlášení pracovní přestávky, času oběda či výměně směn, a dali nám na vybranou, jestli chceme pokračovat rovnou dál nebo se ke kolejnici podívat.

Jméno štoly mě nijak nepřekvapilo, vůbec mě nenapadlo, že by mělo nějaký zvláštní význam, bylo to pro mne prostě jen jméno – jako třeba Barrandova skála, ale zvítězila zvědavost a my dívky jsme vyrazily se na improvizovaný zvon podívat. Stály jsme jen několik centimetrů od kolejnice – a zjistily, že se jedná o pro nás jen nezajímavý kus železa, a s trochou zklamání jsme se vracely zpět k rozcestí chodeb. Teprve v této chvíli jsem si uvědomila, že jsme tam byly opravdu jen my dívky a byla jsem velmi podivena zjištěním, že kluci s námi nevkročili dokonce ani na začátek odbočné chodby a zůstali stát jen u rozcestí.

Nechtělo se mi však na důvod ptát. Vrátily jsme se k nim a společně pokračovali dále. Míjeli jsme něco jako rumpál či co, a pod ním velkou, hlubokou díru jako někam do pekel – každopádně ani světla společně rozsvícených baterek nenašla konec. Dostaly jsme – my dívky – informaci, že to je jakési staré těžební soukolí nebo něco takového. Pro nás dívky zkrátka opět nic zvláštně zajímavého – zájmem číslo jedna byli prostě netopýři. Další trmácení štolou, chvíli klidné chůze bez kolejí, chvíli klopýtání přes pražce kolejí. Na několika rozcestích jsme si všimli občas bílých šipek nebo kousků provázku připevněných ke stěně. Nevyvolávalo to ve mně žádný zájem.

Najednou jsme se ale vyděsili. Před námi se v dálce ve tmě objevil obrys čehosi temného, co nebylo možné na dálku rozeznat, co to vlastně je. Po přijití blíž a bližším ohledání jsme zjistili, že se jedná o starý těžební vozík. Těžký, prázdný, léta zabrzděný stál tu tento temný tichý pamětník doby pulsujícího života v těchto prostorách. Šli jsme dál. Čekala nás další těžká mříž a za ní pro nás děvčata zde v těchto místech hotový poklad – Netopýr černý. Krása na něj pohledět!

Po provedení opětné statistiky a chvíli další cesty jsme došli zase k železným vratům. Po projití jimi a zamčení za námi však naši vedoucí začali být jakoby nějak v napětí. Ztišili hlasy a řekli nám, že tady už musíme zhasnout světla a jít co nejvíce potichu, protože jsme kousek od výlezu do jakési vápenky či takové nějaké továrny, a hlídá zde velice moc zlý strážný s neméně zlým psem. Vylezli jsme na denní světlo, přesněji řečeno do jakéhosi pološera a než jsme se stačili rozkoukat, rozštěkal se pes.

Kluci se rozdělili a gesty nám naznačovali, ať se co nejrychleji někam schováme. Nevím přesně, kam v tu chvíli vyrazili ostatní, já jsem běžela k jakémusi malému domku o jediné místnosti, ve kterém byly narovnány pytle s vápnem nebo něčím takovým. Schovala jsem se za hromadu, ale současně jsem si uvědomila, že se za mnou po bílé ploše podlahy domku táhnou hnědé, blátem zabarvené stopy. Plazila jsem se a plížila a rukavicemi jsem se snažila rozmazávat bláto a stopy tak zamaskovat. Venku okolo domku však bylo stop také požehnaně a tak jsem se plazila ven a snažila se i tyto stopy nějak zamaskovat.

Vtom se však štěkot psa ozval o hodně blíž než před tím. Vlezla jsem pod nějaký hodně zrezivělý stroj a z tohoto úkrytu jsem viděla hlídače s velkým psem, jak jdou přímo k domku, kde jsem ještě před chviličkou byla. V tu chvíli jsem také viděla utíkat ostatní ze skupiny, kteří mi současně dávali znamení k útěku. Vyrazila jsem tedy za nimi a všichni jsme, co nejrychleji to šlo, běželi k hlavní bráně objektu. Ve zdraví jsme všichni padli až asi půl kilometru daleko do vysoké trávy, dočista vyčerpaní. Uřícení a špinaví jsme se vydali na cestu domů – tedy, do terénní stanice. Protože už padala tma, vedoucí rozhodli, že se ještě stavíme cestou v jednou utajeném srubu. Matně si vzpomínám, že i když jsem po chvíli stála snad metr či dva od něj, v zatím padnoucí tmě jsem ho vůbec neviděla.

Byli tam tři kluci – zřejmě trempové, a nabídli nám jídlo a pití. Trochu jsme se vzpamatovali a vyrazili dál na cestu do srubu – terénní stanice – kde jsme doslova padli už opravdu naprosto vysíleni. A to jsem v ten večer ještě vůbec neměla tušení, že další den by mohl být ještě napjatější, než dnešní!

Druhý den se práce – a po ní i odměna stejného rázu – opakovala. Cesta lesem vzhůru, veliký kámen, u něj otvor v zemi, soukání se dovnitř do temného prostoru podzemní chodby.

Přestože jsme vstoupili stejným otvorem a poté vykročili stejnou cestou, nedovedu si dost dobře představit proč, ale nějak jsem to tu nepoznávala – alespoň v prvních chvílích ne.

Šli jsme opět rovnou, dlouhou štolou, po nějaké době chůze jsme došli ke z předešlého dne již známým starým kolejím. Opět jsme po nich i při dostatečném světle neohrabaně klopýtali, ale samozřejmě jsme pokračovali dál v cestě…. a …. T E Ď !!!! N A J E D N O U !!!! Z N I Č E H O N I C J S M E T O U S L Y Š E L I !!!! I po tolika letech, při dávné dnes již vzpomínce, mi je neuvěřitelné horko a běhá mi mráz po zádech. Tak silný to byl zážitek! Kluci nám rázně nařídili zhasnout lampy a jen vedoucí si ponechal v ruce rosvícenou malou baterku s tenkým, úzkým paprskem bodového světla, kterou posléze také zhasnul.

Napřed jsme si mysleli, že slyšíme kapající vodu. Bylo nám však velmi divné, že předešlý den jsme nic podobného neslyšeli, a venku nepršelo – nemělo tedy co prosáknout. Po chvíli bylo absolutně jisté, že zvuk – teď už naprosto jasný a zřetelný, přináší něčí kroky. Kroky naprosto jisté, bez nejmenšího zaškobrtnutí.

TADY?!!? V NAPROSTÉ TMĚ?!!? PO KŘIVOLAKÝCH A VYMLETÝCH PRAŽCÍCH KOLEJNIC?!!?

Setkání

Když bylo zcela samozřejmě rozeznatelné, že kroky se blíží směrem k nám, vedoucí chtěl rozsvítit baterku – a ta, přestože do ní ráno vkládal nové baterie, zcela vypověděla službu. Teprve po několika vteřinách se slabě rozzářila mlhavým, velmi málo výrazným světélkem, takže se dalo spíše hovořit maximálně tak o slabém mžourání. Proti nám se z naprosté tmy vynořila postava – jakoby divý, velmi mohutný chlap, strašně ošklivě zarostlý plnovousem, jdoucí v naprosté tmě přes hrboly dolíků a rozbitých pražců absolutně jistým krokem, v obličeji i na oblečení velmi špinavý, v dlouhém baloňáku a rozepnutých, hodně sešlapaných kanadách. Nedá se vůbec vylíčit, jak strašně moc páchl zatuchlinou a plesnivějícím vlhkem.

Dodnes netuším, zda mohl vědět či vidět, kolik nás je. Když přišel až úplně k nám, vedoucí ho pozdravil a posvítil na něj. Ve světle baterky se hrůznost jeho zjevu ještě nepopsatelně zmnohonásobila. Chlap na pozdrav vůbec nic neodpopvěděl ani nic neřekl, naprosto mlčky prošel kolem nás a šel dál, až zmizel ve tmě. Něco velmi podivného jej však provázelo: na rozdíl od chvíle, kdy ze tmy kráčel směrem k nám – od momentu, kdy nás minul a šel dál do tmy na druhé straně, kráčel naprosto bezhlučně, tiše, bez nejmenšího provázení jakýmkoli zvukem. Několik vteřin, snad to mohlo být i minut, jsme stáli všichni zkoprnělí bez hnutí a vůbec, vůbec nic nechápali. Kdo – nebo co – to vůbec byl? Jak mohl chodit štolami bez baterky, svíčky nebo prostě jakéhokoli jiného světla tak naprosto sebejistě, bez nejmenšího klopýtnutí v tak moc nerovnoměrném terénu rozbrázděném rozbitými pražci, dírami po vsaku vody či kameny povalujícími se tu z různých samovolných odlomení z kdysi odtěžovaných stěn?

Jak dokázal takto sebejistě bloumat chodbami, ve kterých jsme my všichni s dostatečným světlem jen obtížně procházeli, provázeni klopýtáním, zakopáváním a podlamováním nohou při šlápnutí do vymleté prohlubně v zemi?

Vyšli jsme na další cestu, ale už hodně přidali do kroku – a já osobně jsem měla jediné přání: být co nejrychleji už venku, pryč odtud, na denním světle. Šli jsme zase štolami jako den před tím, až jsme dorazili do jedné štoly k místu, kde jsme včera viděli starý těžební vozík. Ale ten – byl pryč! Směrem naší chůze zmizet určitě nemohl, protože kolej po krátké chvíli končila. Přes zážitky posledních chvil jsme – z dnes nepochopitelné zvědavosti – vyrazili opačným směrem. Koleje, koleje, koleje – a pak konec kolejí. Vozík nikde – ani památky po něm. Po chvilce chůze za koncem kolejí už jen rovná štola končila kolmou stěnou s malým otvorem při zemi. Vysoukali jsme se ven a vykročili k návratu na terénní stanici. Od té chvíle však nikdo nemluvil, a nepromluvil ani na přímé vyzvání. A o tom, co se dnes událo ani v ten samý den, ani po návratu domů, ani potom později, nikdo nemluvil a na vyzvání či přímý dotaz kdokoli oslovený jen mlčky zakroutil hlavou – a nemluvil.

Vůbec nic jsem nechápala, nic z toho mi nebylo jasné. Tlačila a asi hodně dotěrně jsem naléhala na naše vedoucí, ať mi k tomu aspoň něco více vysvětlujícího řeknou. Zpočátku naprosto marně. Když však viděli, že jsem pevně rozhodnuta a odhodlána k naprosté neodraditelnosti, velmi, velmi neochotně, neohrabaně a těžkopádně počali vyprávět.

A tak jsem – poprvé v životě – slyšela naprosto neuvěřitelně zvláštní příběh o podivné legendě těchto míst – legendě různých podob vyprávění, jíž představuje podivný, zvláštní muž v jednotlivých verzích různých podobenství, příběh o tajemném, podivném muži, jehož jméno provází každou štolu, každou rokli, každý lom, každý večerní táborák, každé zachvění se skal a šustot či rachot padajícího a sesouvajícího se kamení – muži, jehož podivně tajemné jméno je – – – HANS HAGEN .

S hrůzou v mysli, mrazením v zádech a třesením studených rukou jsem si při vyprávění vedoucích uvědomovala – když líčili, jak by asi měl Hans Hagen podle vyprávěných legend vypadat, podobenství s mužem, který nás mlčky, bez pozdravu a sebejistým krokem míjel ve tmě štoly. Naprosto jsem nemohla ztrávit myšlenku, že jsem viděla přízrak, ducha, či cokoli podobného nadpřirozenému jevu objevujícímu se v místech, která provází děsivá, hrůzná legenda o muži, který se kdysi pohyboval za všemožných průvodních jevů, úkazů a událostí těmito lomy a jejich štolami, a když jsme sem za krátkou dobu směřovali na příští výpravu, byla jsem jednoznačně a nekompromisně rozhodnuta, že si to vše aspoň trochu ujasním a hlavně – podložím nějakým zcela logickým vysvětlením.

Stejná cesta, stejný vstup, stejné vykročení štolou. U rozcestí vstupu do Hagenovy štoly jsem si u kluků i dívek vymínila, že dál půjdu sama. I když s obavami nesouhlasem, zůstali zde a čekali na mě. V tu chvíli jsem ještě netušila, jaký obrovský údiv mě za několik chvil čeká.

Dorazila jsem na místo a – – – zavěšená kolejnice nikde !?!?!?!

Jen nahoře zůstalo drátěné oko, na kterém byla kolejnice zavěšena. Zelo tam jako hrůzné memento neznámého nebezpečí, které jako by mi hrozilo varováním před jakýmkoli vysvětlováním, zlogičťováním čehokoli v těchto místech se odehrávajícího, ujasňováním čehokoli, čehokoli nad rámec původní, tajemné a neznámými tajemstvími zahalené legendy, nesené léta po kdovíkolik trampských i jiných generací. V tu chvíli jsem cítila neuvěřitelný strach, uvědomovala si naprostou bezmoc a slabost proti – mně i jiným – neznámým silám, tajemnům i všeho dalšího týkajícího se těchto temných, dávno, dávno provozně opuštěných a zapomenutých prostor.

Vrátila jsem se ke zbytku výpravy k odbočnému rozcestí, a dumala celou další cestu, ovšem bez jakéhokoli výsledku. Na Americe – jedné i druhé, i v ostatních lomech a roklích okolo, jsem pak byla ještě mnohokrát – ať už jen nahoře u vstupů či na jejich krásných dnech – suchých nebo s nádhernými jezery. Nikdy jsem se při příchodu sem však už nezbavila pocitu, který se mnou byl při mé přítomnosti tady naprosto pořád – pocitu, že tu nejsem sama. Že tu se mnou stále někdo je, jehož já nevidím, on mě však hlídá, pozoruje, je tu se mnou zneviditelněný kdesi za mnou ve skalních stěnách či tmách chodeb a štol, prostě, že tu, nedaleko mne i přímo se mnou – pořád – někdo – je.

A vždy mě napadalo jediné: strážce své letité legendy – HANS HAGEN .