Pověst o Hance pokračuje

Po kruté zimě se opět přihlásilo jaro. Sníh pomalu tál pod teplým větrem, který přinášel vůni probouzejících se lesů. Jen večer bylo ještě chladno. Na břehu jezera na Velké Americe plápolal oheň. Pod velkým balvanem seděla Hanka, hleděla do plamenů a zamyšleně hladila struny kytary, která jí ležela na kolenou. Bob si vyřezával do kusu dřeva nějaké indiánské ornamenty, Grizzly pokuřoval dýmku a Šakal hleděl skrze plameny zkoumavě do Hančina obličeje. Věděl, že právě myslí na Jima, který se stal její první velkou láskou a trochu žárlil. Když přivedl Hanku do party, myslel si, že bude patřit jemu, ale lásce neporučíš.Teď je Jim na vojně a jen tak se nevrátí, ale to neznamená, že tu musí být ticho jako na hřbitově. Sáhl za sebe, ze tmy vytáhl láhev rumu, vytočil uzávěr a podal ji Hance se slovy:
„Tumáš, ať se tu nerozbrečíš.“
„Dík, nechci,“ odmítla ho, „radši něco zahraju.“
„No konečně,“ pravil Šakal s potěšením a podal láhev Grizzlymu, který po ní lačně chňapl.

„Od východu slunce pozlatilo skály
a stíny tří postav za botama jdou,
kdysi dávno jiní na tom místě stáli,
u modrýho jezera teď tři kříže jsou …“

Kamenitá pustina lhostejně naslouchala tónům písně. Studený vítr se přehnal nad hladinou jezera, zasvištěl mezi skalami a zase ztichl. Začaly se snášet jemné sněhové vločky. Byl to asi poslední sníh. Pozdě v noci utichly tóny kytary.
„Je mi zima, pojďte už spát,“ navrhla Hanka.
Ostatní souhlasili. Přestěhovali se do portálu velké štoly nedaleko ohniště a za svitu baterky začali rozbalovat celty.
„Dělejte rychle,“ pobízel ostatní Šakal, který už ležel, „ta baterka dlouho nevydrží.“
„Tak mě jí půjč,“ řekla Hanka, „musím si odskočit.“
„A to tu máme bejt potmě?“ zavrčel Grizzly.
„Co nám zbyde,“ povzdechl si Šakal, „tady ji máš.“

Hanka popadla baterku a zamířila dál do štoly. Světlo klouzalo po nerovných stěnách a vytvářelo na nich plno strašidelných stínů. Dostala trochu strach, ale přesto došla tam, kde dno štoly mizelo pod hladinou černé stojaté vody. Zrovna se dívala na stěnu, jestli tam nejde zavěsit baterka, když zaslechla za sebou podivný šramot. Vylekaně sebou trhla, ale než se stačila otočit, dostala do hlavy strašlivou ránu, která ji srazila na zem. V matném světle baterky zahlédla ještě, jakoby v mlze, dvojici hrubých okovaných bot a potom ztratila vědomí.
Asi po deseti minutách začal být Šakal netrpělivý.
„Asi jí zhasla baterka a nemůže trefit zpátky. Jdu se tam podívat,“ oznámil.
Vymotal se z celty a podél stěny kráčel po hmatu do podzemí. Po chvíli uviděl před sebou matné světýlko. Oddechl si.
„Co tam děláš tak dlouho?!“

Nic, žádná odpověď. Znepokojen přišel blíž a nechápavě hleděl na baterku, ležící na zemi. Její světlo pomalu žloutlo a Hanka tam nebyla. Sebral baterku a vyrazil dál do štoly. Okamžitě se jeho boty naplnily vodou. Po pár krocích mu stoupla až po kolena. Nic nechápal. Jiná cesta tudy nevedla, musela tedy jít vodou. Ale proč? Nemohl přijít na jediný rozumný důvod.
„Hanko!“ vykřikl do tmy.
Zdálo se mu, že zaslechl v dáli nějaké zašplouchání.
„Hanko, vrať se!“ vykřikl znovu.
Dal se do běhu. Cákal okolo sebe a ani necítil, že už je celý mokrý. Když mu voda sahala po pás, baterka zhasla.

„Hanko!!“ vykřikl zoufale, ale odpovědí mu bylo jen hrobové ticho.
Brodil se ještě několik desítek metrů a vzdal se, až když cítil, že už nestačí. Musela se zbláznit, napadlo ho. Byla o hlavu menší a neuměla plavat. Tudy nemohla projít živá. Stál tam v naprosté tmě, po krk v ledové vodě a stále odmítal uvěřit tomu, co se stalo. Venku, na břehu jezera, zatím sníh zasypal tři malé dřevěné tabulky se jmény Golem, Bušek a Dan. Zasypal i malý plácek před nimi, jako stvořený k navršení smutné kamenné mohyly.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..