Poslední poustevník

Tak za tuto práci jsem dostala jedničku-:). Je to sepsáno podle skutečné události. Týká se to mých předků. Příběh mi několikrát vyprávěla moje prateta. Bohužel zemřela před čtyřmi měsíci. Je to nejpodivuodnější příběh konverze ke katolické víře, který jsem slyšela. Nevíte někdo o podrobnějších informacích? Snad se najdou pamětníci.POSLEDNÍ POUSTEVNÍK

Bylo to koncem roku 1944, když skupina Němců, žijící na Berounsku viděla, že válka se blíží ke konci. Byli to zběhové. Čtyři muži. Jorg Lasker, Karl (či Helmut?) Sikora, Jörgen Katz a Hans Hagen. Jejich snahou se bylo dostat k Američanům. Rusů se báli. Skrývali se v lesích za Karlštejnem v jedné chalupě snad bývalého proněmeckého novináře. Rychlý konec války však překvapil všechny. V poslední chvíli měli vášnivou touhu proniknout za demarkační linii. Nepodařilo se. Katz a Lasker se vzdali Rusům a byli zajati. Sikora v neštastné přestřelce zabit. Hagenovi se podařilo utéct zpět do lesů. Prožil částečné pominutí smyslů. Usadil se jako „lesní muž“, dnes bychom řekli bezdomovec v jeskyních, které byly vytvořeny lidskou rukou. Nedaleko Karlštejna, v širokém, otevřeném údolí se nachází obec Mořina. V její blízkosti je mnoho skalních děr, vápencových lomů a jezer. Jen jednou v životě jsem se snažila prozkoumat tyto zvláštní útvary. Strže, hluboké díry do země. V lesích se rozkládá malé jezírko, ve skalách zejí otevřené díry, snad pozůstatky po těžbě.

Když sejdeme polem dolů a Karštejn nám zůstává po pravici, narazíme na obrovský „kráter“, který nazývala moje prateta „Regenhaubne“. Padá tam na mě chmár. Podle pověsti zde v padesátých letech dvacátého století bylo komunistické vězení. Zde všude pod zemí probíhají desítky chodeb.

Hans Hagen, zoufalá troska, hledal sám sebe. Víra v nacistickou ideologii jej dávno opustila. Živil se div ne jako pračlověk, občas brával potraviny „divokým trempíkům“, kteří se po válce do těchto míst nahrnuli. Kde přespával v zimě, nikdo neví. Prateta tvrdila, že v jedné chalupě poblíž jakýchsi vodopádů, které se mi nepodařilo najít.

Pak došlo v jeho životě k Božímu zásahu. Uzdravil se z hrozné nemoci a hledal zoufale Boha. Ujal se jej prý pater Eybl v Berouně. Nepodařilo se mi zjistit, zda takový člověk skutečně žil. Měl to být bývalý vojenský kaplan, za války odmítající nacismus. Byla však již padesátá léta a Hagen se musel nadále ukrývat.

Odešel pak – jako hluboce věřící katolík za hranice – do Berlína, kde přešel do západní zóny. Pro své vrstevníky dodávám, že tehdy, za tvrdého komunismu byla paradoxní možnost úniku na západ přes Berlín, „slavná“ zeď byla ostavena až v roce 1961. Hans Hagen pak dožil v Hannoveru, jako tichý, zbožný muž.

V Mořině jsem se tehdy ptala, jestli někdo z pamětníků nezná jméno Hagen. Dívali se na mě jako na pytel blech. Jen jedna stará žena řekla, že prý v lomech existuje nějaká kovová traverza, kde se prý oběsil. Není to pravda. Nevěřte ani povídačkám o tom, že má na svědomí lidské životy.

Podivuhodné jsou cesty Boží…Nebo ne?