Poslední cesta tří kamarádů

Zasněžené střechy Karlštejna vypadaly jako v pohádce. Pohádkové bylo i ticho ve vesnici pod hradem. Ačkoliv už se blížilo poledne, nebylo nikde ani živáčka. Dým z komínů tiše stoupal k zamračené obloze a mráz kreslil na okna domků ledové květy. Na chvilku se ukázalo slunce, snad aby posvítilo na cestu třem kamarádům, kteří se vydali za dobrodružstvím. Krátké a silné kožichy spolu s pokřivenými okraji klobouků jim propůjčovaly vzhled zlatokopů z Aljašky. Dojem umocňovaly i sekerky a kotlíky zavěšené na nacpaných tornách.Daleko za vesnicí to také jako na Aljašce vypadalo. Hustý les protkaný spoustou vývratů hluboko pod sněhem. Někdy se bořili až po pás, ale nestěžovali si. Za chvilku dojdou do srubu, který si postavili v malém lomu, Bušek rozdělá oheň, Golem uvaří grog a až se sešeří, sednou si okolo praskajícího krbu, Dan vezme do ruky kytaru a bude jim fajn.

Teď už se jen spustit pár metrů z prudkého svahu a budou stát před chatou. Ale co to?
„Kluci, někdo tam je!“ vyhrknul rozčileně Dan. „Vidíte ty stopy?“ a ukazoval na podupaný sníh okolo chaty.

„Co by nebyl, když ji nezamykáme,“ nevzrušeně prohodil Golem, „holt máme návštěvu, no.“
A bez dalších řečí otevřel dveře a vešel. V chatě bylo teplo a tma, jen v krbu rudě žhnulo několik uhlíků. Nikdo tam nebyl.

„Asi už odešli,“ řekl ostatním dvěma, „ale je tu teplo, tak padejte dovnitř, ať zavřem.“
K večeru se zvedl silný vítr. Hučel ztemnělým lesem a vířil sněhové vločky padající z větví stromů. Muž v těžkém plášti, který se brodil hlubokým sněhem, neměl dobrou náladu. Boty měl promočené, mrzly mu ruce a plátěná čapka také příliš nechránila před poletujícím sněhem. V žaludku mu kručelo. Obcházel už od rána nastražená oka a teprve k večeru našel uškrceného zajíce. Vláčel ho v pytli na zádech do srubu, kde teď přespával. Byla to sice jen obyčejná dřevěná bouda bez oken, kterou si postavili nějací trempové v malém lomu, ale dala se vytopit a to bylo nejdůležitější. V jeho vlastní chatě, hluboko podzemí, bylo zatraceně vlhko a sychravo a topit se tam nedalo.

Byl už nedaleko srubu a zrovna přemýšlel, jak zajíce upeče, když ucítil kouř. Opatrně postoupil o několik kroků vpřed a v duchu sprostě zaklel. Nebylo pochyb, někdo byl ve srubu! Od chaty se neslo slabounké drnkání kytary a smích. Chvíli rozzuřeně podupával na místě. Co teď?

Silný závan větru ho upozornil na to, že by se měl někam schovat. Opatrně se přiblížil k chatě a pokoušel se škvírami nahlédnout dovnitř. Viděl jen nezřetelné stíny na pozadí plápolajícího ohně. Ne, dovnitř nemůže. A k tomu všemu nemůže ani do své štoly, protože by musel lézt potmě po zledovatělé skále až ke vchodu.

V úplné tmě se doštrachal do slepé štoly, která ústila do lomu nedaleko chaty. Došel až na konec a vztekle praštil zajícem o zem. Potom začal poskakovat, aby se trochu zahřál. Vůbec to nepomáhalo. Sedl si tedy na pytel, schoulil se do klubíčka a pokoušel se usnout. Snažil se vsugerovat si, že sedí v teplé chatě, ale neodbytně se mu vkrádala na mysl představa pečeného zajíce a z hladu se mu dělalo mdlo. Zimu tím stejně nezahnal.

Hlasy v chatě umlkly až k půlnoci. To už byl zajíc zmrzlý na kost. Muži se zdálo, že sedí na ledovém rampouchu. V duchu si představil trempy, rozvalující se ve vyhřáté chatě a zacloumal jím vztek. Proč, sakra, nevyspávají doma a v takové zimě lezou do přírody?

Za další hodinu se zima stala nesnesitelnou. Roztřásl se tak, že už to nemohl zastavit. Vytáhl z kapsy zapalovač, aby si zahřál alespoň ruce. Podařilo se mu rozškrtnout až na šestý pokus. Teplo linoucí se z malého plamínku bylo tak nepatrné, že je v rukou ani necítil. To ho rozběsnilo k nepříčetnosti. Pohled do plamene probudil v jeho duši ďábelský nápad. Rázem se uklidnil. Už věděl, jak se zahřát.

Na ztuhlých nohou se vypotácel ze štoly. V botách mu praskal led. Za chatou, zavátá sněhem, stála láhev s benzínem. Už z ní jednou doplňoval kahan nad krbem. Teď ji uchopil do zmrzlých rukou a s vítězným smíchem ji mrštil proti dřevěným dveřím. Roztříštila se na tisíce kousků. Zapalovač chytil napoprvé. Oheň vyrazil vzhůru s temným hukotem. V mžiku hořela celá přední stěna. Sníh na střeše začal tát.

Stál v žáru ohně a díval se nepříčetným pohledem do plamenů. Neslyšel hukot ohně, neslyšel zoufalé a úděsné výkřiky z chaty. Neslyšel ani, jak se hroutí střecha a hořící trámy se propadají dovnitř. Milióny jisker se hnaly k černé obloze. Stál a díval se do pekelné výhně. A bylo mu teplo.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..