Nové pověsti amerik – Prolog

Nad Velkou Amerikou vyšlo slunce. Hlas sirény rozehnal ranní červánky a nastal všední den. Tóny kytar vystřídal rachot sbíječek a vůně táboráků se rozplynula v tmavých chuchvalcích za výfuky náklaďáků.

Bylo pondělí.
Dole na dně Mexika se otevřela kovová branka a ze štoly vyšlo několik mužů v overalech a hornických přilbách. Jejich cílem bylo opravit poškozené vodovodní potrubí táhnoucí se štolou z Velké Ameriky.

Neušli ještě ani sto kroků, když jeden z nich vykřikl: “Chlapi, podívejte, támhle někdo leží!”Skupina mužů rázem změnila směr. Pod žloutnoucími břízami ležel člověk, starší muž v potrhaných zablácených šatech. Od mělkého jezírka se sem táhla krvavá mokrá šmouha.

Dělníci odhodili nářadí a sklonili se nad mužem.

“Asi spadl ze stěny…”

“Záchranku, rychle, ještě žije… To snad ani neni možný.”

“Blbej čundrák. Co leze kam nemá?” nadával v duchu jeden z mužů, když pospíchal svážnou štolou nahoru do závodu k telefonu.

Sanitka byla naštěstí nedaleko, a tak přijela během několika minut. Doktor v bílém plášti se ani nemusel ptát na cestu, byl tu už poněkolikáté. Rychle seběhl dolů chodbou a zamířil k raněnému. Nejprve vyšetřil páteř a pak muže obrátil. Objevila se znetvořená, jakoby rozervaná tvář. Všichni mimoděk poodstoupili.

“Do nemocnice,” vydechl trochu zaraženě lékař.

Ještě než přišel, přinesli chlapi ocelová dvířka, která se docela dobře hodila za nosítka. Tohle už znali. Tenhle nebyl první, ani poslední. Už pár čundráků odtud na dvířkách vynášeli. Jen jejich uniformy se lišily. Někteří byli “vz. 60”, jiní “amíci”, další zase, stejně jako tenhle, “a la wehrmacht”.

Ocelové lano zadrnčelo a vytáhlo vozík s nosítky úklonnou chodbou nahoru, kde raněného přenesli do sanitky. Ta pak zmizela v oblaku prachu směrem k berounské nemocnici.

Bílým tichem nemocničních chodeb se nesl vzrušený šepot. Ke dveřím, před nimiž hlídkoval mladý policista, se blížily dvě zdravotní sestry a neklidně spolu rozmlouvaly.

“Kdoví kdo to je. Šaty měl jako vagabund, doklady žádné.”

“Jde z něj strach.”

“Vypadá, jakoby se někde pořádně porval.”

“Spadl prý ze skály…”

Pacient, jenž tu vyvolal takový rozruch, zatím ležel v bezvědomí na nemocničním lůžku. Přivezli ho asi před týdnem se zlámanou nohou, silným otřesem mozku, mnoha pohmožděninami a obličejem rozervaným k nepoznání jakoby od nějakého výbuchu. Jen zázrakem nepřišel o oči.

Ležel tu v obvazech jako velký otazník. Nikdo neznal ani jeho jméno, ani odkud přišel. Nikdo se po něm nesháněl. Policista zasalutoval a vesele se usmál na Barborku, mladší z obou zdravotnic. Ta na oplátku udělala pukrle a pak všichni společně vstoupili do pokoje. Když po čtvrt hodině zase vyšli, odšuměla starší sestra tiše chodbou. “Včera mluvil ze spaní,” řekla dívka a očima ukázala na dveře.

“Copak se už probral?”

“Ne, je stále v bezvědomí, ale včera blouznil.”

“A co říkal?” ptal se mladík dychtivě. Těžko však říct, zda jeho zájem vyvolala služební horlivost.

“Moc jsem tomu nerozuměla. Byly to spíš výkřiky: svíčka… tma… pohnula se stěna… postel… strašná rána… stůl… poslední láhev… štola se bortí… Víc si nepamatuju.”

“Co to asi znamená?”

“Nevím. Ty seš tady krátce, ale tam o tom kraji se povídají divné pověsti.”

Ještě dlouho přemýšleli o smyslu slov pronesených skoro ze záhrobí.

Uplynuly dva dny. Mladý policista šel právě vystřídat svého kolegu, když na chodbě potkal sestřičku Barborku. Hádejte, milé čtenářky, čím to asi bylo, že rozpis služeb těchto dvou mladých lidí se tak shodoval?

“Už ses přihlásil na ty práva?”

“Jo, vče… Počkej!” zarazil se Ondřej v půli slova a chytil Barborku za ruku. Právě odbočili za roh a před sebou měli celou chodbu, uprostřed které viděli dveře pokoje s neznámým pacientem. Chodba byla prázdná, hlídkující policista zmizel.

Je přece blbost, aby si odskočil právě ve chvíli, kdy se máme střídat… Tohle přelétlo Ondřejovi hlavou, když se už rychlými kroky blížil k pokoji. Na lavičce naproti dveří ležel otevřený sešit křížovek a tužka.

Ondra odjistil služební pistoli a zašeptal: “Běž kus stranou, něco tu nehraje.”

Pak prudce otevřel dveře a skokem odkoukaným v kině vtrhl dovnitř. Uprostřed místnosti v kaluži krve ležel jeho kolega a z posledních sil bojoval o svůj život. Barborka ve dveřích vykřikla. Tajemný muž zde nebyl. Ondřej přelétl zrakem celý pokoj a zastavil se na pootevřeném okně. Na plechovém parapetu se zachytilo několik útržků obvazů.

“Sežeň doktora, já zavolám našim…” ale Barborka ho nevnímala. Stála a hleděla vyděšeně na tabulku s chorobopisem. Nad křivkami teploty a krevního tlaku byla kolonka s nápisem “pacient neznámý” a přes to všechno velké, krvavé H.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.