Historie těžby vápence

Využívání vápenců Českého krasu má za sebou historii trvající nejméně 4000 let. Hlazené vápencové sekyrky a kulovité mlaty z materiálu z Prokopského údolí byly nalezeny na pohřebištích na Ohradě v Praze 5 (kolekce prof. Buchvaldka), kde byl méněcenný materiál použit snad právě pro svou dostupnost, opracovatelnost a jen symbolické využití analogické k dnešnímu zvyku dávat nebožtíkům do hrobu papírové boty. Nejstarší těžba zdejších vápenců je sporná. Pravděpodobně byly využívány již v době železné a hradištní jako struskotvorná přísada při hutnění chudých, křemitých železných rud, zvláště třetihorních železivců (ferikret sulavského typu). Pravděpodobně první olamování skal probíhalo v 9. stol. na Butovickém hradišti v Prokopském údolí pod západní skalnatou hranou ostrožny. Můžeme předpokládat, že při budování hradištní fortifikace byl využíván místní materiál z míst sice blízkých palisádě, ale volených tak, aby nedošlo k narušení přirozené obranné funkce terénu. Olámání je zde dodnes patrné, ale kromě navětralého povrchu skal schází důkazy o jeho stáří.

Od 12. století se víceméně ojediněle v pražských architekturách objevují vápence z Českého krasu. Velkou oblibu si zvláště získaly ozdobné načervenalé hlízovité vápence např. z lomu Cikánka, které bývaly využívány jako dlažba, sloupky, části oltářů apod. Teprve v baroku jsou barrandienské vápence více využívány, ale stále stojí ve stínu pískovců, křemenců a cihel. Dokonce i na samotném území Českého krasu je obvykle dávána přednost ordovickým horninám, žabákům a různým typům silicifikovaných a feritizovaných pískovců. Vápence jsou však odedávna využívány pro výrobu vápna, které sloužilo nejenom jako složka malty, ale také k činění kůží, bílení, k výrobě skla a v lékařství. Později ještě přistoupilo omítkářství, štukatérství a výroba umělých mramorů (viz např. vnitřek kostela sv. Mikuláše na Malé Straně).

Z hlediska krasové morfologie je důležité si uvědomit, že kameníci a vápeníci až do počátku 20. stol. sbírali volné kameny a olamovali skalní výchozy nebo dokonce vybírali velké kameny z řek. Z kamenu z Berounky byl údajně postaven oltář u Pražského jezulátka. Rovněž při splavňování řeky bylo nutné rozstřelovat velké kameny bránicí plavbě např. mezi Modřany a Zbraslaví. Středočeská krajina původně měla nepoměrně větší počet skalek, výchozů, suťovisk, volných kamenů a asi lépe vyvinutá škrapová pole. Několik století působili v Českém krasu vápeníci, kteří pálili vápno ve vápenných milířích, vlčích a později malých cylindrických pecích. Rozváželi jej po vorech do Německa a povozy po značné ploše Rakouska-Uherska.

Obrovský rozvoj lomařství probíhá okolo roku 1890. Mezi tímto rokem a dneškem je vytěženo nejméně 100x tolik suroviny jako za všechna předcházející staletí. Je to způsobeno několika faktory – rozvíjí se průmysl a s ním cukrovarnictví, které potřebuje vápenec k saturaci řepy. Zároveň vznikají první pražská předměstí a hlavní město se přelévá přes své hradby. Ale nejdůležitější příčinou rozvoje těžby je intenzivně nastupující železářství. Desítky drobných ložisek sedimentárních železných rud roztroušených mezi Rožmitálem a Prahou, kladenské uhlí a barrandienské vápence stály u zrodu „kovárny Rakousko-Uherska“. Právě v druhé polovině 19. stol. se v českých zemích přechází z malovýroby železa na hutnickou vysokopecní výrobu, která vyžaduje velké množství vsázkového vápence. Dále prudce stoupá výroba sody a karbidu a ve sklářství je mletým vápencem nahrazována dovážená plavená křída.

Pro rozvoj lomařství na Malé Americe bylo zejména důležité ocelářské Kladno. Zpočátku byla železná ruda z Nučic a vápenec z okolí sváženy do Kladna povozy, ale stoupající výroba si vynutila radikální řešení. Již v roce 1856 byla zahájena stavba Kladensko-nučické dráhy v délce 24 km, o dva roky později byla uvedena do provozu. Teprve teď mohlo dojít ke zvýšení objemu těžeb. Vápenec byl zpočátku lámán u Tachlovic, pak na Holém vrchu, Čížovci a teprve později na Mořině.

Nejstarší písemný doklad povolující kutací práce v katastru Mořiny získal 4. prosince 1890 Gottfried Bächer, který hned v příštím roce zahájil regulérní těžbu. Rok 1891 je dnes považován za datum založení závodu a celkem nedávno, nepříliš povšimnuty, proběhly oslavy 100 let těžby na Mořině. Bächer prodal povolení kutacích prací 3. 4. 1898 Pražské železářské společnosti, která dalších 50 let udávala tempo těžby v Českém krasu.

Musíme si uvědomit, že se jednalo o bohatou společnost schopnou technicky náročných řešení. Její inženýři měli dobrou znalost hlubinného dobývání a zkušenost se železnicemi. Výsledkem byl dodnes technicky nedoceněný systém otevřených lomů, dopravních a průzkumných štol spojených sítí železničních malodráh. Rovněž okolní železnorudné doly např. Chrustenická šachta se vyznačovaly naprosto ojedinělými technickými řešeními (např. první použití svorníkové výztuže apod.). Právě díky akcím tohoto typu vznikal populární typ „českého inženýra“, což byl člověk, který v sobě kombinoval lidové mudrlantství se solidním vzděláním třeba na vídeňské technice. Ze sebedůvěry, která se rodila právě ve vápencových lomech, železnorudních baních, cukrovarech a strojírnách pak vyrůstají projekty jako Světová výstava, Umělecko-průmyslové muzeum a další. Byla to velkolepá doba vítězství techniky nad přírodou. Teprve později se vyvinula v její bezbranné dobití.

Někdy na přelomu století se stabilizoval určitý typ vápencového lomu. Podle dochovaných terénních zbytků můžeme postup těžby rekonstruovat. Nejprve byly vzorkovány povrchové části výchozů pomocí průzkumných rýh zvaných „rešny“. Odtud pochází starší označení prostoru Malé Ameriky – „Rešná“ nebo „Na rešnách“. Po vytipování vhodné polohy vápence – obvykle se jednalo o vysokoprocentní vápence, které tvořily kolmo nebo šikmo uložené lavice, často docházelo k ražbě průzkumné štoly. Kolmo uložené lavice byly důležitým předpokladem těžby, protože střelný prach byl drahý a jeho využívání bylo nutné omezit na minimum. Lavice se ručně podkopávaly dlouhým zářezem, vzpíraly stojkami a po odstranění výztuže nechávaly vlastní vahou sjet do lomu, kde byly ručně rozebírány. Z tohoto důvodu byly masivní nebo vodorovně uložené vápence ve větší míře těženy až s rozvojem vrtací techniky a rozšířením trhacích prací. V oblasti Mořiny bylo pneumatické vrtání zaváděno až v letech 1906-1909. Do té doby se vrtalo ručně a lomy byly zakládány hlavně s ohledem na úložné poměry vápenců. Naproti tomu selské dobývání se soustřeďovalo na rozebírání rozvolněných skalek a výchozů a obvykle končilo po několika (někdy jen 1-2 m) metrech, když byla dosažena rostlá skála.

Zajímavou kapitolu lomařství tvoří průzkumné štoly, které byly zakládány tak, aby mohly být později rozšířeny a využity jako štoly dopravní. Český inženýr přelomu 19. stol. si nelámal hlavu s koeficientem objemového zkrasovění, ale dobře ze zkušenosti věděl, že existují hluboké krasové kapsy vyplněné zvětralinami a že neexistuje jiná cesta, jak se o nich přesvědčit, než průzkumná štola. Štoly tvořily nebo dodnes tvoří součást většiny velkých českokrasových lomů: např. na Kobyle, Lejškově, na Vanovicích, nad železniční tratí, na Damilu, v Císařském lomu, na Parapleti, v jámovém lomu u Tachlovic, v Prokopském a Dalejském údolí a pochopitelně zejména na Mořině. Zbytek staré průzkumné štoly, jejíž profil nebyl později rozšířen, leží např. ve východním cípu Liščího lomu. Původní profily průzkumných chodeb jsou dobře patrné v tzv. „Starém“ či „Středověkém“ systému hlavního překopu východně od Malé Ameriky. U lomů zakládaných do svahu byly průzkumné štoly pokračující těžbou ničeny, ale v plochém terénu okolo Mořiny se stávaly osou dalších těžeb.

Z chodeb byly raženy dovrchní komíny, které sloužily jako sýpy. Lom se rozšiřoval v okolí sýpu, vápenec propadával do chodby příčné na hlavní překop (též Hlavní sběrná chodba), který byl veden mimo hlavní polohu vápence. Středověký systém je nedokončeným pokusem najít nezkrasovělé místo mezi Malou Amerikou a Starými Dvanáctkami. Podobně předěl mezi Velkou Amerikou a Trestaneckým lomem je zbytkem velké krasové kapsy vyplněné zvláště zvětralými vulkanity. Po vyčerpání určité lomové úrovně bylo nutné přejít hlouběji. Na Malé Americe byl tento problém vyřešen slepou jámou z úrovně hlavního překopu. Na dně lomu pracoval bagr, který byl rozebrán a dopraven východní příčnou chodbou do lomu. Zde byl opět sestaven a sloužil k dopravě materiálu jamou na hlavní překop a odtud do závodu. Místo závodu v údolíčku mezi Malou a Velkou Amerikou (úroveň 375 m n.m.) zpočátku určovalo hloubku lomů, které byly ještě v 50. letech prohlubovány. Těžba zde končí v roce 1963.

Podzemní chodby narazily na řadu krasových jevů, z nichž je nejzajímavější jeskyně Amerika v lomu Malé Kamensko, v jehož okolí najdeme zbytky starých lůmků. Jeskyně Amerika je pozoruhodná tím, že v ní dochází k vyklízení sedimentů do nějaké nižší, možná aktivní, krasové úrovně. V horních částech lomů se setkáváme s paleokrasovými dutinami vyplněnými zvětralinami, ale zdá se, že skutečný jeskynní systém leží pod úrovní jezer v Malé Americe a Únorové propasti a že pokud se nad touto úrovní setkáváme s volnými prostory, jedná se jen o částečně vyklizené prostory se sedimenty pokleslými právě na tuto úroveň.

Moderní historie lomů na Mořině je poměrně dobře známa (viz např. Brunnerová 1974), ale ještě je nutné zmínit se o projektu ze 40. let, který počítal s prodloužením hlavního překopu do údolí Bubovického potoka. Zde by železniční úzkokolejka po mostu překračovala údolí a nořila se do protějšího svahu, odkud by pokračovala do lomu V Kozlu (Alkazar). Tento projekt nebyl uskutečněn.

Teprve ve srovnání s ostatními vápencovými oblastmi českých zemí i okolní střední Evropy vyplývá, o jak promyšlený technický systém se na Mořině jednalo a kolika důležitými vztahy byl propojen s železnorudným a uhelným hornictvím. Technické památky v současné době stále před stavují velice opomíjenou oblast naší památkové péče, ale pokud i v českých zemích proběhne podobný vývoj jako např. v Anglii, může se stát, že skupinky poučených zájemců budou raději směřovat na Malou Ameriku než na Karlštejn. V obou případech se totiž jedná o evropsky špičkové památky svého typu s tím rozdílem, že Karlštejn je známější a svým způsobem méně zranitelný než lomy na Mořině.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *