HANS HAGEN

Předmluva

Dávno již tomu z pohledu doby dnešní, kdy s partou kamarádů šlapávali jsme vzhůru do kopců, zdvihajících se nad vesničkou i hradem Karlštejnem, směrem k lomům a propastím, jeskyním, štolám, jezerům. Tábořili jsme, toulali se po lesích, procházeli podzemními chodbami, sbírali místní i jiné pověsti… a tu se dostávám k tomu, proč vlastně píši tyto řádky.

Velká Amerika

Velká Amerika

Pověsti, které opřádají tento – a nejen tento kraj, jsme hltali s nezměrnou vervou a zvědavostí odpovídajícím věku asi sedmnáctiletých „dobrodruhů“, kde se jen dalo. U táboráků, po hospodách, na nádražích, cestou ve vlacích a třeba i jen tak, při náhodném oslovení někoho místního při procházení nějakou vesnicí.

Naše tehdejší naslouchání a vstřebávání získaných příběhů, aniž bychom nad tím jakkoliv hlouběji uvažovali či se na tom nějak domlouvali, odpovídalo naprosto přesně filozofii vypravěčsko-posluchačské, kterou propagoval Jaroslav Foglar (Jestřáb):„…nepátrej po tom, jestli to TAKTO opravdu bylo, jestli se TAKTO opravdu mohly jednotlivé souvislosti odehrát, jestli zrovna TITO lidé opravdu mohli, a zrovna v době TOHOTO příběhu, existovat – TAKHLE se ti ten příběh líbí, proto jej TAKHLE naslouchej a vnímej“.

Nejvíce ze všech pověstí – což je v kraji mezi Karlštejnem a Srbskem logické a zákonité, nás všechny zaujala pověst o zvláštní bytosti – podivném muži, která po celé generace trampů do těchto míst vyrážejících vyprávěna byla snad u všech táboráků či posezeních v hospodách u piva a předávána jako klenot těchto míst z generace na generaci trampských pokolení – pověst o HANSI HAGENOVI. Mne osobně ta pověst zaujala natolik, že jsem zjišťoval tolik a tak často, co o ní kdo ví, až mi začali kamarádi říkat jeho jménem jako přezdívkou. Tenkrát – zpočátku – jsem jim to měl velmi za zlé, ale dnes, když vidím, jak legenda Hanse Hagena stále žije, jsem na tuto přezdívku, a myslím, že plným právem, velmi hrdý.

Za léta od mých šestnácti či sedmnácti let až dodnes ona pověst zaznamenala nespočet úprav, verzí a změn. Hans Hagen byl v různých prezentacích pověsti představován jako neznámý zbloudilec, ztrativší se ve spleti podzemních chodeb a nakonec zde zahynuvší. Nebo jako voják wehrmachtu, skrývající se v podzemí na útěku před nepřáteli hned po válce, po totální porážce Německa a který zde v podzemí údajně spáchal sebevraždu. Či jako nadpřirozený přízrak, který neúprosně a nekompromisně střeží podzemní prostory tohoto kraje.

Avšak to, co jsme však slýchávali jako kluci na svých výpravách někdy v 70. letech minulého století, byla verze pověsti o Hansi Hagenovi zcela jiná než jakékoliv ostatní, po celá léta dále vyprávěné. Mohla být nám známá verze pověsti snad zcela vymyšlena? Vyloučeno! Slýchávali jsme tuto pověst v tomto podání tolikrát, TOLIKRÁT, na různých místech, ať už ve vesničkách v okolí Karlštejna, v Praze, v Plzni a okolí, dokonce i na Moravě – v Brně. A na tolika různých místech, od tolika lidí, kteří se zcela určitě nemohli mezi sebou znát – vždy však v téměř identicky stejné podobě. Proto mi tato verze Hagenova příběhu dodnes připadá nejvěrohodnější a z hlediska objevení se podivného muže Hagena i nejlogičtější. Tehdy jsme jako kluci věřili bez výjimky všichni stejně a bez nejmenších pochyb, že takto nějak – možná ne tak úplně přesně, ale prostě takto nějak, se příběh Hanse Hagena mohl odehrát. A věřili jsme nejen z důvodu výše zmíněné spontánní podvědomé filozofie Jestřába, vrozené snad každému aspoň trochu zvědavému klukovi, ale i proto, že jsme, nevím už od kolika lidí, ale určitě to byli více než jeden či dva, na otázku: „Znáte jméno Hans Hagen?“, uslyšeli odpověď: „No samozřejmě, vždyť jsem ho osobně znal – za války jsem s ním pracoval v lomech okolo Amerik“.

Dokonce se nám jednou stalo, že i lesník, který měl původně v úmyslu nás odtud vyhodit, od úmyslu upustil, když poznal, že tu opravdu neděláme nic špatného a les nijak neznečišťujeme, nás nakonec povodil po okolí Malé Ameriky a ukázal nám spoustu zajímavých míst, např. jeskyni Modlitebnu, nám na známou otázku, zná-li pověst o Hagenovi či muže jménem Hagen, odpověděl:„Já osobně jsem ho neznal, ale můj otec s ním za války pracoval v lomu tady na Malé Americe“.

Jestli si všichni ti lidé – na různých místech a vzájemně si cizí, mohli vymýšlet zcela stejným způsobem, že Hagena znali, jsme – v euforii Jestřábovy filozofie „takto ten příběh poslouchej…“, nikdy nezjišťovali. Myslím si ale, že při porovnání různých míst, kde jsme tuto větu slyšeli, částečně různých dob i různých lidí, bych se i dnes, maje na takovouto otázku odpovědět, spíše klonil k odpovědi: „Ne, nemohli, alespoň ne tolik, vymýšlet“.

Protože jsem však verzi pověsti o Hagenovi, kterou zmiňuji a kterou jsem, s výjimkou oněch několika let za dob mládí mého a mých kamarádů, nikdy potom neslyšel, mám dojem, že všem zájemcům o pověst o Hansi Hagenovi dlužím povědět. A proto píšu, co píšu…
Suncho Hagen

Motto: Je něco mezi nebem a zemí – ale není to mimozemská bytost, a nadpřirozená už teprve ne. A přece se děje něco mezi nebem a zemí…

V kopcích nad hradem Karlštejnem a v okolí vesničky Mořina je spousta kamenolomů – už mnoho, mnoho let, ještě dávno před válkou. Některé jsou již několik desetiletí zrušeny a zub času na nich bez zábran koná své dílo, jiné jsou dodnes v provozu a stále se v nich těží. Za války byly všechny obsazeny a zabrány německou říší a pro těžbu kamene na německé bunkry i jiné stavby zde byli využíváni váleční zajatci všech národností, včetně Němců z antifašistického odboje. V lomu Malá Amerika pracoval i jeden válečný trestanec, Němec, zarytý antifašista, jménem Hans Hagen.

Co do vzhledu to byl neobyčejně ošklivý člověk. Měl velikou, vodnatelností postiženou hlavu, neobvykle dlouhé prsty na rukou, nepřirozeně velké číslo bot a jeho celkový vzhled působil na první pohled obrazem ošklivého, zrůdného a velmi mohutného hromotluka. Po válce Hans Hagen, jenž neměl nikde žádný domov ani rodinu, pracoval v lomu dál jako lamačský dělník.

Jednoho dne, bylo to několik let po válce, došlo kvůli neustálému těžení do hloubky v oblasti Malé Ameriky k obrovské přírodní katastrofě – provalení podzemních pramenů a vodních toků jak v lomu, tak okolních štolách. Otřesy provázejícími událost se zhroutily stropy i stěny lomu a sesuvy půdy zasypaly většinu štol v okolí. V jedné za závalem zůstal uvězněn i Hans Hagen a dva dělníci. Ty dva sesuv kamení smrtelně zranilo, což ale Hans Hagen ve tmě závalu nemohl vědět, on však, dílem neuvěřitelné náhody, zůstal živ a zdráv. Jako válečný vězeň dlouho pomýšlel na útěk na svobodu – a teď, po válce, by ji zde měl navěky ztratit? Ne, to přece ne!

Modlitebna

Modlitebna

Prohrabával se sutí obrovských kamenů, hledal východ za závalem štoly – východ ze tmy na denní světlo – na svobodu! Hledal, zoufale hledal – a našel. S vypětím sil se protáhl otvorem, kterým by stěží prolezlo i malé dítě. Jakmile byl venku, volal na své dva druhy. Nechápal, proč také nehledali únik na svobodu. Nechápal, proč nejdou, když je volá. Hans Hagen střídavě volal, smál se, plakal jako malé dítě – vše dohromady. Hans Hagen – zřejmě šokem z proběhnuvší katastrofy – zešílel!

Zanedlouho po katastrofě seděli dělníci z jiných štol lomu, jimž se podařilo zachránit, nedaleko Malé Ameriky u ohně. Opili se, hýřili všemi možnými – dobrými i špatnými žerty. Jeden z nich tu v drsném, nevkusně ironickém humoru prohlásil, že: „Hagena s vodnatou hlavou vlastně snad ani škoda nebyla“.

Sotva to vyslovil, bůhví odkud letící obrovský balvan mu roztříštil hlavu. Nikdo v první chvíli ani v nejmenším netušil, odkud kámen spadl. V okolním lese shora ze skály byl slyšet jen příšerný, šílený smích – či snad řev? – těžko rozeznat, kohosi do dáli prchajícího. Dělníci rychle vylezli na skálu do míst, odkud kámen s největší pravděpodobností spadl, a když v dálce zahlédli zběsile prchající postavu, leknutím strnuli: „Proboha – to je přece on – Hagen!“

Nikdo z nich se už od události na Malé Americe neukázal, dějí se tam však od té doby věci, při nichž tuhne krev v žilách!

Tradovalo se například, že Hagen, pokud se už mezi svým šíleným řevem smál, měl smích velmi podobný prozpěvování lelka.

Jednou, poměrně krátce po prvním shození balvanu Hagenem ze skály, šel na sraz s dalšími kamarády trampy cestou z Karlštějna na Kubrychtovu boudu osamělý tramp. Uprostřed lesa, v naprostém tichu, uslyšel najednou zpívat lelka. S hrůzou ho napadlo: „Hagenův smích – on je tedy blízko!“

Vyděšený se dal na útěk a prchal, co jen mohl, směrem po cestě svažující se dolů ke Kubrychtově boudě – nejznámější trampské křižovatce v širém okolí. Doběhl tam vysílený, zděšený, uřícený, sotva dechu popadal. Kamarádi se ho samozřejmě ptali, co se stalo. Když jim řekl, co slyšel, vysmáli se mu. Prý věří na bludné výmysly a z lelka dělá pobíhajícího šílence, který kdoví, jestli by tu někde ještě vůbec mohl být. Jeho se však potupa od kamarádů dotkla tak, že se o několik dní později po návratu z trampu rozhodl zjistit, co a jak se tedy vlastně mohlo stát. V Praze na Fakultě přírodních věd, odvětví výzkumu přírody v lokalitě chráněné oblasti Karlštejnsko, se dověděl, že v té roční době se lelek v okolí Karlštejna a Malé Ameriky vůbec nevyskytuje!

Po válce jezdívali trampové, navzdory nedávným hrůzám války, do přírody oděni nejraději do starých německých uniforem. Ještě později, vlastně až dodnes, pak převážně do nejrůznějších maskáčů. Hans Hagen si ve svém šílenství nevzpomínal a tudíž ani neuvědomoval, že válka už skončila. Myslel si, byl-li toho vůbec schopen, že jde o německé vojáky. Z pochopitelných důvodů je vždy potajmu sledoval a pozoroval. Sedávali u ohňů, jedli, pili, ale také – a s tím se Hagen ve svém šílenství setkal poprvé – hráli na kytary. Když to slyšel, probudilo se v něm takové citové pohnutí, že mu v duši po letech opět promluvil hlas člověka.

Jednou, když po večerním posezení a dohoření táboráku trampové ulehli k spánku a postupně usnuli, šel Hagen k nim kytaru ukrást. Jak ji vzal do rukou, zavadil nechtě o strunu „horní E“. To probudilo jednoho z trampů, který vstal a kytaru mu chtěl vytrhnout z rukou. Hagen se s ním ale začal prát a při rvačce mu rozbil kytaru o hlavu. S třískami kytary pak utekl. Běžel do jeskyně, kde žil, poklekl a třísky kytary hladil, doufaje, že opět vydají ten nádherný zvuk. Když se tak nedělo, s pláčem pohřbil třísky kytary v koutu jeskyně vpravo za vchodem. Už svítalo, když náhodní kolemjdoucí trampové spatřili z cesty v jeskyni, kousek za vchodem, mohutného, strašlivě vyhlížejícího, na hlavě i v obličeji ošklivě zarostlého muže, který zahrabával zbytky třísek, z jejichž tvaru bylo poznat, že dříve byly kytarou, do země a vytváří na tom místě malý náhrobek, nad kterým se poté modlí a pláče. Od toho dne je jeskyně svorně a jednotně všemi trampy nazývána Modlitebna.

Naposled – vypráví se u večerních táboráků – byl prý Hans Hagen doopravdy viděn v roce 1965 v trampském kempu Tunel. Když tam jeden známý tam nocujících jednou časně zrána dorazil, trampové se ve velkém spěchu balili, připravujíc se k co nejrychlejšímu odchodu. Když se příchozí ptal, co se děje a co je tak vyděsilo, odpověděli mu: „byl tu Hagen“, a povídali: „přišel naprosto nečekaně a úplně neslyšně, sebral naše konzervy a když viděl, že jsme ještě vzhůru a vidíme ho, se strašným řevem utekl pryč. Byl to už sice stařec, avšak přesto ramenatý, velice urostlý a samý sval, už z prvního pohledu velmi silný. Obličej měl příšerně ošklivý, vlasy mu visely až do pasu, vousy měl skoro na břicho. Když byl při útěku od nás už dál, jeho divý řev jakoby se střídal s nějakým podivným smíchem, nebo snad jakoby tam někde v tom směru prozpěvoval lelek…..“ Víc trampové nepověděli. Dobalili si své věci a odešli, jak nejrychleji uměli. Od té doby už Hanse Hagena ve skutečnosti – živého, nikdo nespatřil. Jeho existenci a přítomnost v tomto kraji se však nikdo neodvážil jednoznačně vyloučit. Hrůzné jevy a události se tu dějí stále.

V Kamenské štole

V Kamenské štole

Koncem šedesátých let, snad v roce 1969, našla skupina lesníků z polesí u Malé Ameriky přímo před jeskyní Modlitebnou dvě znetvořená lidská těla, od kterých byly doslova utrženy hlavy. Mnohem hrůznější však na nálezu bylo, že ani jedna z hlav u těl nebyla, dokonce ani nikde v okolí. Až o dva roky později se našla, asi pět kilometrů od Modlitebny lebka, která podle odborné expertýzy příslušela ke kostře jednoho z těl u Modlitebny nalezených. Hlava, či aspoň lebka od druhého těla se nenašla nikdy. Hagena ve chvíli nálezu mrtvých těl nikdo neviděl, lesníci, kteří těla našli, však naprosto shodně tvrdili, že se jeho střídavý řev a smích – jakoby zpěv lelka rozléhal v dáli po lese a okolních roklích.

Podle jedné z neprokázaných legend se prý přece jen podařilo jednou Hanse Hagena – někdy koncem šedesátých či snad počátkem sedmdesátých let – najít a chytit, a poté jej umístit v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích. Za několik dnů se mu ale podařilo utéci a tehdy se prý v nočních hodinách po Praze udála neuvěřitelná honička, kdy jej několik policejních sborů chytalo v ulicích noční Prahy. Hagen jim utíkal všemi možnými směry, až se mu povedlo podél Vltavy doběhnout do Braníka, kde zmizel ve štolách už tehdy velmi dobře známých tím, že se tu nenávratně ztratily nejen spousty trampů, ale i obyčejných, nebezpečí podceňujících zvědavců. Hagen však v jeskynních a štolách strávil podstatnou část svého života, a navíc si jako šílený samozřejmě žádné nebezpečí nebyl schopen uvědomovat. Už druhý den po útěku z blázince byl viděn či slyšen v lesích a štolách Malé Ameriky.

Dnes už nikdo neví, zda by Hans Hagen na Malé Americe ještě být mohl či nemohl. Vyloučit to s naprostou určitostí nelze, vždyť nikdy nikde v dějinách všech možných Hagenovských legend nepadla ani jediná zmínka o jeho věku. Dodnes přece ještě žijí pamětníci války, a byl-li uvězněn coby antifašišta v zajateckém lomu Malá Amerika jako dospívající či čerstvě dospělý mladíček, možná by se tu někde pohybovat mohl. Mnoho štol z té doby je dnes sice zasypaných, vznikajícími převážně prosakováním vody z povrchu, je tu ale pořád i mnoho takových chodeb, které mají velmi malé průlezy v zásypu a sotva je někdo najde, protože jsou téměř neviditelné v koutech jeskyní, protože jsou skryté za naprostou tmou. Přece jen však ne neviditelné pro někoho, kdo by se v chodbách pohyboval dobrých čtyřicet, či padesát let.

Trampování jako takové v oblasti Malé Ameriky dnes už téměř vymizelo, legendy o Hansi Hagenovi za mnohá desetiletí značně změnily podobu. Dnešní mladá generace, zahrnující spíše jednodenní turistické výletníky či koupající se v nádherném jezeře, než trampy v pravém slova smyslu, zná jméno Hagen – mnohdy tedy ani ne jeho jméno křestní – pokud jej ovšem zná vůbec, jako tajemného strážce místních jeskyní a štol. Ti mladí pořádně nevědí, je-li toto jméno pověst či skutečná postava z kdovíjak staré historie. I dnes se však stále ještě dějí v těchto místech jevy a události, při kterých běhá mráz po zádech. Ve štole číslo 14, známé dnes spíše už jen jako Hagenova štola, bývá někdy v šeru vidět postava muže, statného a urostlého, který vždy, než k němu trampové či výletníci dojdou, záhadně mizí. Všechny odbočky z Hagenovy štoly jsou však – aspoň na pohled – díky sesuvovým závalům slepé.

V jedné z nich dodnes visí část kolejnice, která v dobách těžby kamene ve zdejších lomech sloužila k vyhlašování poplachu údery na ni kovovým předmětem při sesuvu půdy či jiných štolových nebezpečích. Podle staré legendy je prý kolejnice dnes zvonem, přivolávajícím Hanse Hagena. Soudný a rozumný člověk se ani náhodou neodváží na ni zazvonit. Po celá desetiletí od přírodní katastrofy, kdy Hagen zůstal ve štole zasypán a po úniku odtud zešílel, se na ten jeskynní zvon odvážilo zazvonit jen několik málo lehkomyslných nerozvážlivců. Jedno mají bez výjimky všichni společné – nikdy se nikdo z nich už z těchto štol nevrátil. Zprávy o jejich tajemném zmizení či zbloudění ve štolách pocházejí od jejich kamarádů z odpovídajícího trampu. Dokonce se nikdo ze ztrativších se, ani jeho mrtvé tělo, nikdy nenašel.

To je stejně tajemnou záhadou, jako když se od dávných dob, od chvíle přírodní katastrofy dělo, že se při zvolání: „Hagene, ozvi se!“ téměř pokaždé zřítily ze skal kameny obrovských rozměrů a jejich pády vždy doprovázel šílený řev střídající se s podivným smíchem, který připomínal zpěv lelka. Ze všeho nejzáhadnější na spadlých balvanech bylo, že mnohé kusy skály, svou vahou dosahující často i desítek kilogramů, pocházely podle geologického složení horniny z míst vzdálených až několik kilometrů.

Nikdy nikdo nevypátral, kam mohli neuvážliví odvážlivci, kteří zazvonili ve štole na jeskynní zvon, v zasypaných a tím i neprůchodných chodbách, zmizet. Kdo ví – vždyť Malá Amerika je opředena celou řadou dalších legend, než je tato o Hansi Hagenovi, například o utajené podzemní laboratoři, která byla připravována Hitlerovou armádou pro vývoj a výrobu nové plazmatické zbraně. Kdo může s jistotou existenci takových prostor v podzemí za stěnami štol a jeskyní nebo ještě mnohem hlouběji vyloučit? Tím spíše, že podobné prostory Hitlerem připravovány i na jiných místech byly objeveny – mnohdy i s částečným vybavením? O dnes všeobecně známém Štěchovickém archivu v oblasti Hradištka pod Medníkem se ví, že skutečně existuje – a přece nebyl dodnes nalezen. Kam a do jakých dalších prostor se tedy mohl zatoulat či prohrabat Hans Hagen za léta a desetiletí života stráveného v důlních i přírodních chodbách Malé Ameriky, a nepochybně i Velké Ameriky? U Modlitebny, na konci svahem ohraničeného prostoru, byl nečetněkrát viděn večer a v noci, někdy i ve velkém denním zamračeném šeru, podivný jev, který jen posiloval úvahy a polemizování o Hitlerově laboratoři. Objevovalo se cosi, co se nedalo přesněji popsat či definovat, cosi vyvěrajícího ze země jako pára nebo snad světélkující plyn, měnící zvláštní podivnou plápolavostí své tvary. Při normálním světle či ve svitu baterek však nic vidět na tom místě nebylo – kromě listí a hlíny. Podobné úkazy byly prý viděny i v Hagenově štole, dokonce často v mnohem větších rozměrech.

Jižní kříž

Jižní kříž

Nejen zazvonění na jeskynní zvon, ale i známé zvolání na Hagena je do dnešních dnů pořád stejně nebezpečné. Pořád, i po tolika desetiletích, se občas ozývá z lesů kolem Malé Ameriky divý řev či smích podobný zpěvu lelka, lámající se o stěny okolních roklí. Po zvolání: „Hagene, ozvi se!“ i dnes pořád ještě někdy padají ze skalních stěn kameny. Mohlo by to snad být i ozvěnou – nebýt ovšem takovéto pády kamenů následně provázeny řevem nebo smíchem, někdy i slyšením někoho utíkat.

Velmi dobře si dodnes pamatuji, jak jsme byli s kamarády v Srbsku a nocovali v jeskyni zvané „Orlí hnízdo“. Rozjařeni zvědavostí, posedlí pověstí o Hansi Hagenovi, mladí a divocí, večer před spaním, už za husté tmy halící rokle, lomy, skály, lesy i divoce porostlé stráně do tajemného černého pláště, zkoušeli jsme volat známé: „Hagene, ozvi se!“
Po prvním zavolání se neozvalo nic. Po druhém také nic – což samozřejmě způsobilo, že jsme počali hýřit odvahou, zvolali potřetí – a…

Zpočátku se ozvalo jen jakési podivné šumění. Postupně přecházelo v podivný šustící rachot, jakoby někdo pouštěl lopaty štěrku nebo drobnějšího kamení dolů po skalní stěně. Ke konci bylo už slyšet i rachocení kamenů větších. Odvahu a humor jsme samozřejmě hned ztratili a do rána trnuli, co bude.

Dnes s jistotou vím, že bych se sotva odvážil voláním na Hagena provokovat dávné, tajemné legendy tohoto kraje, opředeného mnoha mýty, pověstmi, ale i skutečnými událostmi.

Nerozvážní odvážlivci a riskující dobrodruhové, nedá-li vám to a považujete-li to za nutné, až budete někdy v okolí Malé Ameriky na trampu, můžete zkusit zavolat onu známou výzvu a mocný vládce – čas, nesoucí legendu o Hansi Hagenovi po celá desetiletí od ohně k ohni, od jeskyně k jeskyni, od party k partě, od jednoho trampského pokolení k druhému, vám odpoví:

„Slyšeli jste padat kameny?
Právě se odehrálo něco mezi nebem… a… zemí!“

Mohlo by se vám líbit...

komentářů 15

  1. Suncho Hagen napsal:

    Snad jen úvaha…
    Ahoj, všichni, kteří jste se propracovali a pročetli až sem.
    Pokud se najde aspoň několik z vás, kterýmž se toto vyprávění zalíbí aspoň zčásti tak jako mně a mým přátelům, pak to, oč jsem se snažil jako zhruba sedmnáctiletý kluk, konečně našlo po létech svůj cíl a smysl.

    Tímto vzdávám i převeliký dík vzácnému kamarádovi Honzovi Žákovi za umístění mého minidíla do těchto míst.

    Suncho Hagen

    • Petr K napsal:

      Zdravim,
      na tyhle stránky jsem zabloudil čistě náhodou, vlastně omylem. Pěkně sepsaný příběh, úvaha, či polodokument jak to kdo nazve. Článek velmi zajímavý a líbí se mi, jen jednu připomínku bych měl. Živil jsem se zajišťováním a dokumentováním starých či opuštěných důlních děl mnoho let. Ameriku jsem prolezl nesčetněkrát a na Hagenův zvon zvonil min. dvakrát (poprvé před více jak 20 lety) + další 3 kolegové. Nezmizel, neonemocněl ani se nezbláznil nikdo z nás, jsme živi a zdrávi. Proto mi stať (jinak parádního článku) o tom, jak všichni do jednoho co si „zazvonili“ na Hagenův zvon beze stopy zmizeli, přijde zbytečně nadnesená. Neberte to prosím jako nějakou ostrou kritiku, je to jen má osobní připomínka. Přeji mnoho zdaru.
      Petr K.

    • Devils_PIMP napsal:

      Dobrý den jsem tvůrcem http://www.paranormal-activity.estranky.cz a začali jsme se o tento lom zajimat – muzeme vyuzit i vase vypraveni samosebou se zdrojem

      • Jan Žák napsal:

        Předám informace autorovi článku a on se s Vámi jistě spojí 🙂

      • Suncho Hagen (Bořek) napsal:

        Ahoj kamarádi,
        samozřejmě moje vyprávění využít můžete – není předmětem utajení 🙂 .
        Byl bych ale opravdu rád, kdybych byl zachován jako autor – jelikož tato pověst je mozaikou, kterou jsem začal skládat někdy ve svýcu sedmnácti letech a dokončil ji až ve hodně dospělém věku – je tudíž určitou etapou v mém životě.
        Mimoto jsem byl blízkými přáteli vyzván, abych byl „strážcem této pověsti“ 🙂 – respektive této její podoby, protože denšní podoba pověsti o Hansi Hagenovi má trochu jiná zpodobnění – např. jako německého vojáka Wermachtu.
        Z těchto důvodů bych rád byl, jak už jsem vyslovil, jako autor zachován.
        Závěrem bych měl ještě dotaz: nevíte něco o postavě, které se kdysi říkalo „Brdský hejkal“ ? Mělo by jít, pokud vím, o skutečného muže, mírně pomateného – jako kluk jsem o něm slýchával u táboráků podobně jako o Hansi Hagenovi – jenže obsah jsem léty zapomněl.
        Díky a zdravím

        Suncho Hagen

  2. LUDA"SPAJKY" napsal:

    Úvaha ale perfektně sepsaná a až mrazivě pravdivá

  3. Kawi napsal:

    Vždycky jsem nadšeně hltala historky o tajemném Hagenovi a tento článek je skutečně pěkně napsaný. Takže díky autorovi za něj!

  4. znám ten příběh, a co tenhle:

    Spálené lidské ostatky
    Mezi těmi co prozkoumávali amatérsky bunkry byli ale i takoví, kteří z nich už nikdy nevyšli. V březnu 1987 harcerka Agnieszka uklouzla na namrzlém betonu a spadla do několik desítek metrů hluboké šachty. Další obětí byl mladý muž, který byl mezi bunkrology znám jako Gonzo. Jeho tělo bylo nalezeno ohořelé. Zemřel za nevyjasněných okolností. Do dneška je v panzerwerku 715 jeho kříž a další předměty upomínající na jeho smrt, sumka, kombinéza z ohořelými konci. GONZO spolupracoval s levicově radikálním časopisem polských bunkrologů BETON. Ten časopis od roku 1993 nevychází, ale tohle ostré hnutí radikálních bunkrologů existuje dál. Co bude pro nás zajímavé je například, že v BETONu což byl samizdat maximálně do padesáti výtisků se například v čísle V řeší objekt Sokolec ze Sovích hor. Oficiální verzí je, že se zapálil během silvestrovské oslavy v roce 1989. Rozpory v tom jsou poměrně velké, další spekulace tvrdí, že se mu to stalo při neopatrném průzkumu objektu. Jiná hovoří o tom, že mu na slámu, na které spal, spadla malá svíčka a ta jej podpálila. Je i teorie, že se ho takto někdo zbavil. Když ho tehdy vynesli měla sláma ještě doutnat. Žena jednoho z přátel Gonza se vyjádřila tak, že to byl obyčejný Silvestr s fatálním zakončením, a že v tom nebylo žádné tajemství a kolem věci bylo spousta výslechů policie a trablů.
    Celý příběh z PzW 715 (OB.2578) ze strážní skupiny bunkrů Jahn mezi Boryšynem a Kaławou se mi nějak nepozdává. Neboť, pokud byl Gonzo myšlenkově nějak napojen na autonomní levicovou scénu a ještě navíc tu nejradikálnější pak neviděl proč by slavil natolik systémový svátek jakým konec roku je, a snad druhý nejkonzumnější vůbec. Člověk, který dodával do samizdatu Beton plánky podzemí má daleko menší pravděpodobnost zabít se při neopatrném průzkumu objektu, který dobře zná. Dá ale předpokládat, že spíš využil konzumního Systémového svátku k návštěvě svého milovaného komplexu. A tu se nabízí ještě další teorie – kromě té, že se nešťastnou náhodou zapálil sám, že mu pomohl někdo z jeho nepřátel – u levicových autonomů to bývají neonacisté nebo nějaká polská forma anti-antify, případně někdo, kdo nemohl vystát neustálé rozbíjení mříží na bunkrech. Což je přímo programová záležitost autonomních bunkrologů: WYRWIJ MUROM ZĘBY KRAT (vytrhni zdem zuby mříží). A pak je tu poslední možnost, tehdy možná ještě netušená a v roce 1989 přijmenším zvláštní. Je přeci snadné udělat z toho morální apel – nepijte příliš, nelezte do opevnění, kde nemáte co dělat! Podívejte se jak dopadnete. Navíc autonom tohoto typu jistě neměl zastání v úřednicko-policejním zmatku té doby.Objekt 715 je nadto napojen chodbami kousek od páteřní chodby celého MRU takže udušení kouřem zde v tomhle objektu plánovanému do války s požáry, použitím plamenometů a jiných žroutů kyslíku se stálou výměnou vzduchu mi taky nějak nesedí. Jenomže, co když se jednalo o SHC (Spontaneous human combustion )jev, při němž začne náhle bez zjevné příčiny hořet tělo živého člověka. To už asi dnes nezjistíme. Jeho hrob mi svým způsobem připomíná našeho Hanse Hagena z Lomu Amerika…

  5. Lukáš Juky Jirásek napsal:

    Článek je velmi pěkně napsaný, příběhy o Hansi Hagenovy slýchám od svého otce už od dětství. Znám i jeden ze Srbska, je z knihy Putování od Otomara Dvořáka a jmenuje se mrtvý pantograf. Jde o pověst, že o půlnoci přijíždí na srbské nádraží pro trempy, v úplném tichu černý pantograf bez světel. Kdo nastoupí, ocitne se mezi dušemi ostatních nešťastníků, přijde k němu postava v německé uniformě a zpod helmy vykoukne Hans. – Upřímně, je to pohádka pro malé děti, jak by totiž někdo mohl popsat co se stane ve vlaku, když už se z něj nevrátí?

  6. Kid napsal:

    Děkuji mnohokráte, za tento článek – velmi potěšil mé srdce.

    Snad jen pár informací, které jsem zažil osobně, nebo slyšel u večerních ohňů v letech 1986 – 1992:
    Zvon jsem nezažil, jen kolejnici a ujišťuji Vás, že není hnusnější zvuk, než tři údery, které jsme slyšeli v 0:30 až na „Vápence“ a které nás donutily vrátit se s „kachní kůží“ po římse smrti okolo modré laguny a na “ Sováč“ pokračovat po povrchu, kdy jsem se snad každých 10m. otáčel a baterkou propátrával prostor za sebou.
    O nacistické továrně pod hladinou vody jsem slyšel, že měla být určena jako tiskárna falešných liber k destabilizaci anglické ekonomiky.
    Stejnou legendou, jakou byl H.Hagen, byl bezesporu Mjr.Huňáček z MO VB Karlštejn, který údajně vlastnil sbírku několika set zabavebých mačet, bodáků a nožů s čepelí nad 10 cm ( kterou jsem nikdy neviděl a zústalo to pouze mým zbožným přáním, které se nikdy neuskutečnilo).
    Nicméně další vlastní zkušenost bylo, kdy výše zmiňovaný, v dlouhém, služebním kabátě, dostal v noci v „centrálce“ přes tlamu. A poslední co slyšel, než upadl ksichtem do toho hnusného, mazlavého bahna, bylo: “ bacha Hagen“.
    Někdy na jaře 1990 se nám stalo, že důlní vozík u vápenky (se zarezlými kolečky a važící několik set kilo) byl v neděli na druhém konci kolejí, než v pátek večer..? (seismická anomálie – zlomyslnost kamárádů, kteří se chtěli bezdůvodně dřít – Hagenovo varování.?) nikdy jsem nechtěl a ani nechci znát pravdu. Nechám si to pro své děti, až příjdou v budoucnu s tím debilním nápadem si v „Hagence“ bouchnout do železa..

    V každém případě, přeji všem, kteří nevěří a chtějí si hrát na hrdiny, suché štoly a bezpečný návrat na denní světlo.

    Ahoj Kid
    ( Kid38@seznam.cz )

  7. Ronaldo Kačer napsal:

    Dobrý den, ten příběh je úžasný! Můžeme ho publikovat na našem webu http://www.czechrodeo.cz (rodeo a western) se jménem autora a zdrojem? Doplnily bychom ho i námi kreslenou ilustrací. Děkujeme!

  8. Golem napsal:

    No,téměř pěkně sepsany dezinformacni článek o pomatenci, který chce zastrit zrudnosti hitlerovskeho gestapa a utajit pokusy na lidech. Stejně tak jako se nikdy nenašel vagón zlata zabaveny židům, nikdo za zavaly nenajde říšskou laboratoř která měla nalézt nápoj nesmrtelnosti pro vůdce. Pravda je ze se v místních lesích potulovali podivné stíny, které při vyslovení jména Dr.Hagena, začali býti nepřicetni a není divu byli-li to ti přeživší z podzemní laboratoře, kde působil německý důstojník doktor Hans Hagen poslední stádia léků testoval na lidech a poslední i sám na sobě. Při osvobození byli nalezeny zrudnosti které nesmí nikdy spatřit světlo světa a byli odstrelem zasypany. Bylo pár statečných jedinců dokázati že historky o Dr.Hegenovi nejsou pravdivé,bouchanim do kovových části dolů a zvoláním Hagene,Hagene já se tě nebojím a naslednym setrváním až do ranních hodin v podzemí, ale o těch jsem nikdy neslyšel, jediné co jsem zaslechl od lidí kteří ho na kraje stol doprovázeli byli nevysvetlitelne samovolné zavaly a zřícení kameni. Závěrem bych chtěl říci že možná proto byli v historkach nalezeny ostatky, řev lidi, padající kameni…. S jistotou a zachováním vlastního života můžeme říci. HAGEN žije. Ať už je to pravda či ne, jiste je ze spousty prasat zanechávajícich po sobě bordel by Hagena potřebovali jako sůl.

    S láskou a úctou k přírodě Golem.

  9. Petr napsal:

    Já byl poprvé ve štolách v roce 2008, v té době tam byla pověšená kolejnice s jakým si deníkem, kam se trempíci mohly podepsat, nebo něco zaznamenat pro ostatní. Na kolejnici jsme každý 3x zazvonil a nic se nám nestalo, ani jsme to nepředpokládaly, braly jsme to s úsměvem… Travili jsem tam skoro týden, prorezli jsem co se dalo, lomy a všechny dochované štoly, pěkný zážitek. Fakt super. Místy to bylo nebezpečné, ale zajímavé. Ale s potřebným vybavením (pevná obuv, helma, baterie a nějaký provaz) lze zvládnou, doporučuji i mapu štol. Těším se až se tam zase jednou podívám…
    Jen ty odpadky si berte prosím sebou domu a nenechávejte nám to tady. Třeba v lomu Velká Amerika, tam mohl být rovnou kontejner na bordel… Hned by tam byla lepší atmosféra…

    Neznáte někdo podobná místa? Něco zajímavého kam moc lidí nechodí? Napište mi prosím
    Díky Peťan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *