Co dokáže Amerika

“Tak pánové, tohle je Azuráč. Nebo se mu taky říká Kanada,” prohlásil Knak, vedoucí čtveřice kluků v maskáčích a s usárnami na zádech. Stáli na kraji lomu a pohlíželi na jezero modrozelené vody pod sebou. Na protějším břehu stálo několik baráků a okolo se povalovaly úlomky dlaždic. Plechovým korytem se valil proud vody zanášející jezero jemným bílým kalem z brusírny.“Je to jako zasněžený,” podotkl Vodník, menší, plachý chlapec.

“Houby sníh. Strašně lepkavý bahno to je,” odporoval brejláč Knak s převahou člověka, který tu už jednou byl. “Kdybys do něj spadnul, už tě nikdo nevytáhne. No vážně, stal se takovej případ. Jednou sem přišli potápěči. Vlezli do vody támhle u tý skály, chvíli plavali a pak se chtěli postavit na dně. Sotva to udělali, začalo je bahno vcucávat a oni zapadali pořád hloubějc. Nikdo jim nedokázal pomoct, a tak zavolali vrtulník. Přivázali jednoho na lano a začali ho tím vrtulníkem tahat.”

“A vytáhli?”

“Ne, přetrh se jim vejpůl. Voda se tím tak zkalila, že toho druhýho vůbec nemohli najít, a tak tam zůstal. Když do vody správně svítí slunce, je vidět, jak kouká z bahna a mává…”

“Hele kecáš. To přeci není možný,” pochyboval Jéňa.

Knak pokrčil rameny a vykročil k nedalekému lesu, kde si pamatoval několik opuštěných lomů jak stvořených pro táboření.

“Tak tady zaswampujem,” prohlásil, když slezli na zarostlé dno lomu.

“Hele štola a je tu napsáno Osada Kamensko. Jů podívejte, je tu palanda,” pokřikoval Ondra a ukazoval na dřevěné postele které kdosi postavil pod ochranou skalního převisu. V lomu je čekala další překvapení – nedaleko štoly byl vlajkový stožár a kruh kamenných sedátek se slavnostním ohništěm uprostřed. Byla tu i studánka, ale v mělké bahnité vodě se svíjelo množství odporně vyhlížejících červů. A druhém konci lomu se černal další otvor.

“To není štola, ale jeskyně,” prohlásil znalecky Knak nahlížeje do temné hlubiny. “Bez lana to nepůjde.”

Za hodinu už v malém ohništi před štolou dohoříval oheň a všichni čtyři se chystali na průzkum podzemí. Štola je dost zklamala. Každá odbočka končila závalem, kromě jediné ústící do sousedního malého lůmku. Zbývala jen úzká puklina nedaleko vchodu. Když vlezli dovnitř, poznali, že jsou v další jeskyni. Na protější straně poměrně rozlehlé prostory se černal jícen propasti. Když posvítili dolů, zjistili, že není ani moc hluboký, ale že dole pokračuje jen úzkým kanálkem.

“Páni, tahle jeskyně je určitě spojená s tou tam venku. Zkusíme to prolézt,” navrhl Knak a taky jako první skočil dolů. Zabořil se hluboko do bahna. Snažil se vyprostit, ale s překvapením zjišťoval, že se boří stále hlouběji.

“Proboha, vytáhněte mě!”

“Nehejbej se, něco přineseme.”

Opřekot klopýtali zpět ke vchodu. Vodník začal svazovat popruhy od usáren, Jéňa s Ondrou pokáceli štíhlý stromek a horečně osekávali větve. Když se vrátili do podzemí, vězel Knak v bahně už po pás.

“Zavaž si to za opasek, mi tě budem tahat a ty se snaž šplhat po tý tyči. Vodníku, hoď mu ty řemeny…”

Pomalu, centimetr za centimetrem se osvobozoval Knak z vražedného sevření. Konečně ležel nahoře, prudce oddychoval a třásl se po celém těle.

Ani ostatním nebylo lehko. Poznali co dokáže Amerika…

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.