Vodní štola spojuje Velkou Ameriku s Mexikem pro nákladní automobily. Začíná v SZ části Velké Ameriky, zajímavá je po asi 100 metrech odbočka vpravo – Dolní (svážná) štola vedoucího do okna nad vchodem do Vodní štoly (okno je na úrovni 4. patra). Do Mexika je z Vodní štoly několik východů. Vodní štola dál vede k podzemní lanovce (převýšení 40 m) a jako Naftová štola pokračovala k Azurovému jezeru.

Ze Sběrné štoly (druhé patro) odbočuje je Kamenská (Gaislerova) štola, s možností vstupu v lomech Modlitebna, Želva a Liščí lom (osada Liščárna) a s odbočkou (Liščí štola) do vzdálenějšího konce Liščího lomu (na konci zavalena). Severní část Kamenské štoly, mířící k lomům Kamensko a Malé Kamensko, je zavalena, malá průchodná část ještě vede z lomu Kamensko kolem Malého Přírodního lomu.

Upozorňujeme čtenáře, že následné video je víc než drastické!

PS: Pro ty co mají pomalé připojení, video má 106MB!
PSS: Jo a hlavně berte všechno z rezervou

A tak se stalo, že jsem byl prostřednictvím mé dcery požádán paní učitelkou, která Montanu a její spolužáky učí, jestli bych mohl pro třídu vykonat na jeden den roli průvodce tímto krajem a dorazit s nimi k Velké a Malé Americe, a když už tam budeme, jestli bych jim pověděl o tajemném příběhu o Hansi Hagenovi, který znám z oblasti Amerik a od Suncho Hagena. Samozřejmě jsem okamžitě slíbil prosbě vyhovět a požadované úlohy jsem se velmi rád zhostil.

Podle dohodnutého plánu jsme tedy dne 30.dubna 2010 já, moje dcera Montana, její třída a paní učitelka došli z Karlštejna dávno známou mi již cestou k Velké Americe, okolním lomům a k Malé Americe, a dále okolo Malé Ameriky ke kousek vzdálené jeskyni zvané Modlitebna, ve které podle dávné legendy Hans Hagen přebýval.

Tady jsme nějakou dobu zůstali –hlavně kvůli odpočinku dětí. Všichni jsme se usadili, kam se dalo, za účelem odpočinutí a svačiny, a poté jsem všem začal – kde jinde by to bylo vhodnější než právě před jeskyní Modlitebna – povídat příběh o muži jménem Hans Hagen, který jsem do této chvíle z celé této výpravy znal jen já a Montana.

Všichni byli napjati, soustředěni i udiveni – tak, jak za celá dlouhá léta každý, kdo se o tuto legendu upřímně zajímal a slyšel ji, a s velikým zájmem naslouchali letité, trampy po celé generace tradované, pověsti. Pak se ale stalo něco zvláštního, co se může opravdu stát jen zde – v oblasti Amerik.

Skončilo mé povídání, čas trochu pokročil, a tak jsme se začali zvedat k dalšímu pochodu – lesní úvozovou cestou směrem dolů ke Kubrychtově boudě a dále do Srbska. Dokud jsme se zvedali ze svých improvizovaných posedů, nic zvláštního se nedělo. Pak jsme ale vykročili k další cestě a….

„Čí jsou to kroky, odkud jdou, a kam jdou, a jak to, že jsou slyšet, když tu nikdo není“, ptaly se jednotně o překot všechny děti, hned po nich pak také sama paní učitelka. Protože jsme byli u Modlitebny, která je v malém lomu mezi kopci, myslel jsem si zprvu, že se něčí kroky ozývají z vrcholů okolních kopců, za nimiž jsou další rokle, například Liščí lom, že tam nahoře někdo jde nebo slézá za kopcem třeba dolů do „Liščárny“.

Tato myšlenka mi však vydržela jen malou chviličku. Na otázku shodně všemi slyšených kroků jsem nedokázal mít nejmenší odpověď – netuše, čí by mohly být a kam a proč měly vést. Od chvíle, kdy jsme se po mém vyprávění o legendě Hanse Hagena před Modlitebnou zvedli, nás prostě provázely naprosto neomylně všemi zřetelně slyšené kroky, které nikomu – alespoň viditelnému, nepatřily. Nikdo nikde v okolí kolem nás nebyl. Děti měly zpočátku trochu strach z něčeho, co slyšely a neviděly, paní učitelka dost dobře nechápala, co se děje a nevěděla, jaký postoj k tomu vlastně zaujmout. Za pomoci Montany jsem děti, a snad i paní učitelku, uklidnil a ujistil je, že v tomto kraji, opředeném dávnými různými legendami, zážitky i všemožnými událostmi a v neposlední řadě třeba i aktivitami podivných cílů hitlerovských vojsk, se dějí různé věci, avšak kdo je k tomuto kraji slušný, ctí jej, chová se tak, jak má a neprovokuje tedy zdejší ne vždy pochopitelné síly tajemna, tomu se tu ještě nikdy nic nestalo.

Bylo vidět, že se děti znatelně po tomto ujištění ještě víc uklidnily, tím pádem samozřejmě i sama paní učitelka. Pokračovali jsme v cestě na Kubrychtovu boudu – kroky šly nedílně s námi. Šustot listí, praskání větviček či občas zakopnutí o kořen nebo kámen – to vše bylo slyšet jdoucí souběžně s námi, ve vzdálenosti odhadem tak deset, dvacet metrů vedle nás, takže nějaká ozvěna nebo někdo jdoucí od nás natolik dál, že bychom jej slyšeli, ale neviděli, nic z toho nepřicházelo v úvahu. Kroky byly prostě slyšet z prázdna téměř bezprostředně vedle nás. Několikrát jsme i jakoby odkopnutý kámen ještě viděli v pohybu, a to i směrem ke svahu, takže to nemohl být samovolný spad. Když jsme se zastavili a naslouchali, kroky ztichly, když jsme vyrazili dále, kroky šly s námi. Leckoho by mohlo třeba napadnout, že to mohla být ozvěna našich vlastních kroků – to však bylo naprosto nemožné.

Nikdy nikdo nezažil – aspoň ne tady, že by jej naprosto stejná ozvěna, bez nejmenší změny intenzity hlasitosti a zabarvení zvuku, provázela nějakých dobrých určitě aspoň pět šest kilometrů zcela bez přestání a navlas přesně se zastavením a rozejitím se. Ozvěna přece doznívá – a kromě toho, cesta od Modlitebny na Kubrychtovu boudu vede směrem pořád z kopce dolů kotlinou mezi hodně vysokými kopci – ozvěna by se tedy musela nést směrem vzhůru do svahů napravo i nalevo – ale tyto kroky byly slyšet vedle nás – bez doznívání, bez směru nahoru – prostě souběžně s námi šly stejným směrem jako my. Slyšeli jsme je všichni jednoznačně. Já i Montana stejně tak jako všechny děti, stejně tak jako paní učitelka.

Chtě nechtě jsme si na ně prostě museli zvyknout, jinak bychom v cestě dál pokračovat nemohli. Za opakovaného otáčení, pozorování okolí, zastavování, naslouchání i společného povídání jsme došli úvozem, který je vlastně zřejmě bývalým korytem jakéhosi kdysi asi dost dravého toku nějakého potoka, k místu, kde bývávala lávka přes potok tekoucí příčně naší cesty, na louku, na níž stojí Kubrychtova bouda. Dnes tu malá lávka dávno již není, potok je vyschlý, jen velmi zřídka se tu objeví po hodně silných deštích slabounký proužek vody, který se stejně ztrácí po chvilce ve dnu koryta, aniž by dále směrem k Srbsku a Berounce pokračoval.

Jak jsme postupně přeskakovali koryto bývalého potoka v místě kdysi tu ležící lávky, vyprávěl jsem dětem: „…a tady, tento potok, je odnepaměti jakousi pomyslnou hranicí kraje považovaného za okolí Amerik, za ním už je území Kubrychtovy boudy a cest do Srbska na jednu a kolem Bubovických vodopádů do Svatého Jana pod skalou na druhou stranu, tady kraj Amerik končí – a tedy i území, kde se Hans Hagen pohyboval se svým smíchem podobným hlasu lelka, řevem, kameny, jež shazoval ze skal…“ A VTOM!!! KROKY ZTICHLY.

S momentem, kdy jsme potok za mého povídání o hranici území Amerik překročili, kroky zcela utichly. Zmizely. Zůstaly na svém území – tam – za hranicí s územím Kubrychtovy boudy – na své půdě své dávné legendy….

Nikdo z nás v tuto chvíli nevěděl, jestli je udiven víc objevením se zvuku kroků u Modlitebny – nebo jeho náhlým zmizením po překročení bývalého potoka, který tvořil hranici tohoto území.

Zbytek výpravy dopadl – jak jinak – dobře, vesele, ve stále krásném počasí, takže se celý den nádherně povedl.

My všichni však – kdo jsme tu tento den byli, zcela jistě a naprosto shodně, víme a známe jeden nepochybný fakt:

Hans Hagen – a jeho letitá známá legenda – se všemi tajemny a tajemstvími, děními či zjeveními – i když sám zrovna neviděn – JEŠTĚ POŘÁD TU JE PŘÍTOMEN!